Jen v tichu svého nitra nalezneš odpovědi na všechny své otázky. Cestu Vám můžu pouze ukázat, vyšlapat si jí ale musí každý sám…

„Jsme svůj vlastni Guru. Nepotřebujeme nikoho, kdo je venku a učí nás. Guru je uvnitř nás. A tím Gurem je nepoznené „Já“, jenž neleží vně žádného člověka. Říkejte si tedy: Jsem Guru a „Já“ je Guru. Není rozdíl mezi „Já“ a Guruem.
Zastavte hledání venku a najděte trvalý klid a mír sami v sobě.“   Sri Poonja

Kdo jsem?

Jsem obyčejný člověk, který žije na této Zemi. Naučila jsem se radovat z každého nového dne, i když přináší své každodenní starosti a problémy. Zkrátka žiji úplně obyčejný život tady a teď.

Uvědomuji si, že už jako dítě, jsem při pohledu na modrou oblohu, nebo bílou stěnu viděla zvláštní útvary. Tehdy jsem je neřešila, protože jsem měla dojem, že je to běžné. Později jsem o tom začala přece jen mluvit a skončila jsem u očního lékaře. Bylo mu jasné, že se mé tvrzení nezakládá na pravdě, protože oči mám v naprostém pořádku. Po této zkušenosti jsem tohle vidění odsunula do pozadí a mnoho let jsem nic nevnímala. Až po letech jsem si uvědomila, že se mé vidění vrací a zesiluje. Také jsem začala vnímat energie a pocity, které byly pro mě naprosto nové a neznámé.

Téměř před 20 lety, kdy už se mé děti pozvolna vydávaly na vlastní cestu, jsem cítila velmi silnou potřebu, udělat zásadní změnu ve svém životě. Začala jsem si více uvědomovat a respektovat sama sebe. Učila jsem se naslouchat hlasu svého nitra a novým způsobem vnímat své okolí. Četla jsem knihy a navštívila několik duchovních seminářů, které mi spoustu věcí osvětlily a pomohly pochopit. Na těchto seminářích jsem byla zasvěcena do čtyř stupňů energie Miguraj (Kristovská a archandělská energie). Následně jsem pochopila, že je třeba začít více pracovat sama na sobě. Intenzivně pročistit tělo nejen fyzické, ale i energetické a naučit se důvěřovat i naslouchat informacím, které mi bylo dovoleno přijímat. Též mi bylo umožněno otevřít se keltským energiiím a také energiím slunečním. S těmito energiemi je mi dovoleno pracovat. Smím přijímat i jiné léčivé energie, do kterých jsem byla zasvěcena ve změněném stavu vědomí. Také je mi dovoleno spolupracovat s bytostmi Země i Světla, které mi velmi pomáhají při terapiích.  Jsem vděčná za to, že smím všechny tyto  energie přijímat i využívat. Vnímám to jako velké Požehnání. a přijímám je s Vděčností i Pokorou.

Jelikož se v životě nic neděje náhodou, postupně do mého života přicházeli lidé, kteří mi poskytovali potřebné informace a byli mi na mojí cestě oporou. Těmto lidem vděčím za své probuzení. Děkuji jim za to, že mi otevřeli nový pohled na mnoho věcí, které se zdají být nepochopitelné a tím pádem neexistující. Děkuji za to, že vnášeli Světlo na moji cestu za poznáním. Děkuji za informace a zkušenosti, které mi předali. Jsem Vám všem, kteří jste vstoupili do mého života z celého srdce vděčná.

Při pohledu zpět shledávám, že můj život rozhodně nebyl poklidnou procházkou. Prošla jsem si velmi náročnými a bolestnými zkouškami. Často nechápeme, proč právě mi prožíváme věci, které velmi bolí. Necháme se srazit na kolena, rvát srdce na kusy a oči docela vypláčeme. Ptáme se proč? Proč zrovna Já ztratím milovaného člověka. Proč jsem odloučena od lidí, které miluji a neunesu pocit, že si ubližují a tím vlastně ubližuji i mě. Proč přicházejí rozchody a mnoho dalších a dalších zkoušek. Až postupem času jsem si uvědomila, že všechny tyto zkoušky byly pro mě nesmírně důležité a umožnily mě procitnout z lenivé dřímoty. Pochopila jsem, že nemám právo nikoho odsuzovat ani posuzovat. A pokud mi někdo ubližuje, dělá to jen proto, že já sama mu to dovoluji. Každý z nás jdeme svojí vlastní cestou a svým chováním ostatní něco učíme. Každá zkouška mě ve svém důsledku velmi posílila. Díky nim jsem získala nový pohled na život, na svět i sebe. Pochopila jsem, že bezmezná Láska, Odpuštění, Vděčnost a Pokora jsou v našem životě nejdůležitější. S odstupem času jsem za všechny zkoušky, kterými jsem si směla projít, nesmírně vděčná. Ve svém nitru jsem pocítila velkou potřebu a touhu, nechat se pokřtít. A tak jsem před pěti lety přijala svůj první křest a s ním i své druhé jméno. Křest byl pro mě velmi důležitým krokem na mojí nové cestě. Po třech letech jsem přijala ve změněném stavu vědomí další dva křty a společně s nimi i duchovní jména. V průběhu let jsem procházela velmi intenzivním pročišťováním, věnovala se a neustále věnuji práci na sobě samé. Pochopila jsem, že čím více budu pročištěná, tím silněji můžou mnou léčivé energie proudit a tím více jich mohu předávat Vám.

Postupem času jsem měla možnost začít pracovat s automatickou kresbou, díky které zviditelňuji čakry a maluji harmonizační obrázky. Díky energiím, které vnímám, je mi umožněno vnímat bloky v čakrách, vstupovat do podvědomí a pracovat s ním, také vnímám bolesti na fyzickém těle i na Duši. Při energetickém propojení je mi v případě potřeby umožněno nahlédnout do daleké minulosti a objevit bloky, které jsou uložené v podvědomí. Pomáhám lidem zbavit se bloků, které v sobě nosí někdy i velkou spoustu let. Ukazuji jim jiný pohled na život, pohled, který jim umožní zbavit se zloby, nenávisti. Naučí je odpouštět, milovat a měnit dosavadní život. Já Vám mohu ukazovat cestu, ale každý člověk musí sám chtít na tuto cestu vykročit a jít po ní dál.

Dnes jsem za všechny zkoušky, kterými jsem si prošla, nesmírně vděčná, za všechny starosti, problémy a pády, které mě v životě potkaly. Díky těmto zkušenostem a prožitkům, též díky velmi silnému pročištění se mohu dnes věnovat pomoci lidem a tyto prožitky jsou pro mě nesmírným přínosem a velmi mi v mé práci pomáhají. Mám velkou radost z každého člověka, který je ochoten změnit svůj život a pracovat na sobě. Je pro mě velkou odměnou vidět jak se lidé mění, dokážou odpouštět a opět se radovat ze života. Radovat se z každého dne, je moc krásné, milovat všechno a všechny okolo sebe naplní Vaše nitro Láskou a Pokorou. Pojďte se mnou otevřít svoje srdce Lásce a Lásku okolo sebe rozdávat, stojí to opravdu za to.

Přeji nám všem krásné dny prozářené Láskou. S Láskou Vás všechny objímám, Anna-Mariel.

Zde se s Vámi ráda podělím o své pocity, postřehy…

Závislosti.

Občas si kladu otázku, kam až může člověk zajít, ve snaze pomáhat druhým lidem? Co je ještě pomoc a čim můžeme druhému ublížit? Můžeme svojí pomocí lidem opravdu ubližovat?

Máme okolo sebe lidi, které milujeme, snažíme se vždy udělat vše proto, abychom jim pomohli a umožnili jim, vrátit se na správnou cestu, z které z nějakého důvodu sešli. My se snažíme a oni na naši pomoc nereagují, nestojí o pomoc a ignorují ji. Co je správné? Snažit se i nadále pomáhat, nebo nechat člověka padnout a nečinně, s bolestí v srdci přihlížet, jak se dobrovolně ničí.

Příběh každého člověka je jedinečný a odlišný, ale v základech je každý stejný. Každý má možnost jít životem tak, jak si sám zvolí, i když je jeho cesta sebezničující.

Kolik smutku a slz uvidíme v očích matek, které se musí dívat, jak jim jejich děti bere nemoc, válka anebo hlad. Kolik bolesti je v srdcích těchto žen, které vydávají své děti do rukou smrti. Tady smrt přichází a nedá se ničím odvrátit.

Kolik smutku, slz, bolesti, ale i beznaděje a zoufalství vidíme u matek a otců, kteří mohou jen nečinně přihlížet, jak si jejich děti dobrovolně ničí život a zdraví. Dobrovolně, s radostí a úsměvem následují svojí vášeň, vydávají se do náruče drogy, která je vtáhla do svých chapadel. Jsou většinou mladí, nezkušení a plní očekávání. S nadšením se vrhají do života a lehce podléhají pokušení. Snad mají pocit, že dobudou svět. I my jsme kdysi s tímto pocitem kráčeli a věřili, že našemu mládí, svět leží u nohou. Lidé propadající drogám si neuvědomují, že každým dnem padají hlouběji a hlouběji, že každým dnem je těžší stát pevně na nohou. Propadají se a už nevnímají kdo komu, u nohou leží. Není to svět, který jim padl k nohám, ale jsou to oni, kdo padli a jen stěží dokáží vstát.

Máme pocit, že známe své děti, snad i věříme, že nám se to nemůže stát, je to někde mimo, někde daleko. Ve snaze ochránit je a snad i sebe, nevidíme signály, které by nás mohli varovat. Na toto téma bylo napsáno hodně knih, natočeno spousta filmů a stejně se do náruče drogy vrhají další lidé. Ví, že počáteční radost, bezstarostnost a veselost se mění, v tvrdý boj o přežití. A i tak je tato touha silnější. Neváhají opustit své milující rodiče, sourozence, lásky a děti, neváhají ublížit blízkým lidem, způsobit jim bolest a utrpení. Utíkají někam mimo realitu, utíkají snad i sami před sebou. Co je to za sílu, která je žene k alkoholu, k lehkým a tvrdým drogám?

Tohle je téma, které se přímo či nepřímo dotýká nás všech. Kolik rodin se rozpadlo díky alkoholu, kolik dětí vyrůstalo v neustálém strachu, v jakém stavu dnes zase přijde. Kolik dětí trpí v dnešní době díky rodičům, kteří propadnou drogám. Ať jsme objetí jako děti anebo rodiče, kteří se musí dívat na své vlastní děti, holdující drogám, tyto prožitky nás hluboce zasahují. Jestliže se s nimi nedokážeme vypořádat, neseme si je ve svém nitru spoustu let.

Pokud jsme tohle prožívali jako děti, jen stěží jsme mohly chování rodičů ovlivnit. Jestli drogám propadne dítě, které už je plnoleté, my jako rodiče opět nemáme moc šancí něco na tom změnit. V obou případech musí vždy chtít ten, kterého se to týká. Pokud je sám se svým životem, ať už je jakýkoliv, spokojený nemáme moc možností do něho zasahovat. I když tušíme, že tahle cesta moc daleko nevede. Každý má svobodnou vůli se rozhodnout a určit směr, kterým se bude jeho život ubírat. Každý za své rozhodnutí nese plnou zodpovědnost. Nemůžeme pomáhat těm, kteří o pomoc nestojí, i když je milujeme. Potom nezbývá nic jiného, než s bolestí očekávat, co přinesou příští dny.

Tito lidé také potřebují cítit naší lásku. I když nám moc ublížili, kdykoliv si na ně vzpomeneme, vzpomínejme s láskou a nadějí, že budou mít dostatek síly a vrátí se zpět z cesty naplněné bolestí. Oni ztratili sami sebe, doufejme, že se jim podaří se opět najít. Ne vždy je naše cesta naplněná světlem, někdy jí může zahalit mlhavý opar a záleží jen na nás, jak dlouho jim procházíme.

Krása jednoho obyčejného dne.

V těchto dnech jsem měla jedinečnou možnost, prožít něco krásného a zároveň velmi poučného. Moc ráda bych se s Vámi o tyto prožitky podělila.

Moje přítelkyně mě pozvala do domova důchodců v Onšově, na zajímavou akci. Babičky a dědečkové, kteří v tomto domově žijí, pravidelně v rámci rehabilitace a udržování dobré kondice, jezdí na rotopedech. Kilometry si sčítají a v těchto dnech už společně třikrát objeli svět. Vždy si určí cíl cesty a při slavnostním dojezdu pořádají oslavu.

Slavnost je uspořádána ve stylu krajiny, kam „rotopedisté“ právě přijeli. V těchto dnech dorazili do Holandska. Přilehlý park byl vyzdoben větrným mlýnem, zde všechny vítala mlynářka. Všude kvetla spousta tulipánů a nechyběli ani cyklisté. Někteří lidé byli oblečeni v typických, holandských oděvech a tím dodávali všemu tu správnou atmosféru. Uskutečnila se také ochutnávka jídel. Bylo možné ochutnat různé druhy sýrů, ryb a také holandské pivo. K tanci vyhrávala Onšovanka, která dokázala krásnými písničkami hezky rozproudit krev a zahřát u srdíčka.

Domov důchodců…. Místo kde mají domov lidé, kteří se už téměř ocitli na konci své cesty životem. Je to krásný zámeček, který se vypíná nad vesnicí a je obklopen nádherným parkem. Ale pořád je to místo, kde lidé čekají, až budou moci odejít na druhý břeh. Snad si většina z nás dokáže představit, jak dlouhé dny zde jsou a také jak moc se jeden druhému podobají. A do těchto obyčejných a nelehkých dnů najednou vstoupí světlo, radost a zábava.

Je krásné vnímat babičky a dědečky, jak ze všech sil dojíždějí poslední kilometry, jak jsou šťastní a nadšeni, že to opět dokázali. Vidíte je sedět, nebo pomaloučku tancovat a prozpěvovat si písničky svého mládí. Alespoň na chvíli září štěstím a radostí. Snad jen na chvíli zapomněli na svoje bolesti, na svá trápení a dokázali své srdce naplnit láskou a vděčností.

Energie, která se vznášela, nad všemi zúčastněnými byla tak silná a hřejivá, že jsem jen stěží opouštěla tato místa. Pořád mám v sobě zvláštní pocit, který nedokážu přesně popsat. Hřejivý a zároveň smutný, láskyplný a taky trochu bolestivý. Všichni procházeli životem tak jako my. Prožívali bolesti a měli starosti, tak jako máme i my. Jednou všichni dorazíme na konec svojí cesty. Jednou budeme cítit to, co cítí člověk, který ví, že jeho chvíle odchodu se blíží.

Zkuste se jen na chvíli zastavit a třeba jen zavolat někomu, kdo na Vaše zavolání čeká. Pár obyčejných slov může někomu udělat nesmírnou radost a rozzářit mu celý den, možná i mnoho dalších dní.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla možnost se této akce zúčastnit a také jsem vděčná, že se mohu s Vámi o své pocity a prožítky podělit.

Přeji nám všem krásné a láskyplné dny. Anna Mariel.

Často procházíme životem a neuvědomujeme si jeho skutečnou hodnotu.

Člověk je na této planetě jediná bytost, která dokáže přemýšlet a tím ovlivňuje svůj život. Podařilo se nám vymyslet spoustu věcí, které nám usnadní život, ale ne vždy jsou pro nás přínosem. Možná jsme začali příliš naslouchat rozumu, a proto neslyšíme hlas svého srdce.

Přestali jsme vnímat okolní svět, nevidíme krásu přírody, která nás obklopuje, a stěží si uvědomujeme, že jsme pořád její součástí. Je krásné zaposlouchat se do lesního ticha, kterým se nese zpěv ptáků. Vnímat svěží a jehličím provoněný vzduch, nasát sílu a energii, kterou nabízí každý kousek naší země. To je příroda, to je ta část, z které jsme vzešli a jednou jí vše, opět vrátíme.

Zkusme se jen na několik minut denně zastavit a dívat se okolo sebe. Otevřeme své srdce lásce a začněme lásku okolo sebe rozdávat. Buďme láskyplní nejenom k sobě a k ostatním lidem, ale i ke všem tvorům a zvířatům. Rozdáváme-li lásku, vrací se nám zase jenom láska.

Nikdo z nás neví, kolik času mu na téhle cestě ještě zbývá. Nikdo z nás neví, jestli bude mít zítra ještě možnost říci někomu blízkému „Miluji Tě.“ Neztrácejme drahocenný čas a naučme se dávat svoji lásku najevo.

Současný latinskoamerický spisovatel Gabriel Garcia Márguez, který je vážně nemocný, poslal dopis na rozloučenou svým blízkým a přátelům. Jsou v něm myšlenky člověka, který ví, že už neudělá a neřekne spoustu věcí, které za svého života nestihl.

Zde je několik jeho myšlenek:

Možná bych neřekl všechno, co si myslím, ale dozajista bych si rozmyslel co říci.

Buď nablízku těm, které miluješ. Opakuj jim, jak moc je potřebuješ. Měj je rád a chovej se k nim hezky. Udělej si čas na to, abys řekl „Mrzí mě to“,„Odpusť“,„Prosím Tě“,„Děkuji“ a všechna slova lásky, která znáš.

Kdybych věděl, že se dnes naposledy dívám, jak spíš, stiskl bych tě v objetí a v modlitbách byl prosil Boha, abych směl chránit tvou duši.

Nikdo na Tebe nebude vzpomínat pro to, co sis myslel vskrytu. Žádej Pána, ať Ti dá sílu a moudrost, abys své myšlenky sdělil.

Doufám, že některé z Vás tato slova osloví, tak jako mě. S láskou, Anna Mariel.

Srdce naplněné láskou.

Často se v současné době, kdy prožíváme různé katastrofy a válečné konflikty, mluví o srdci a také o lásce. Všichni jsme přece naplněni láskou. Každý milujeme své blízké, své domácí mazlíčky, někdo také svá auta a ostatní majetek, jiní zase Zemi a přírodu. Ano všichni milujeme… Myslím, že právě teď je na místě otázka, zda tahle naše láska pramení opravdu ze srdce. Láska pramenící ze srdce je láska plná soucitu a porozumění. Podívejme se okolo sebe a zamysleme se, jak se někdy chováme ke svému okolí, k lesům, vodě a k ostatní přírodě. Potom se opravdu musíme ptát, zda je naše chování naplněné láskou.

Každý člověk touží být milován, každý hledá k sobě někoho blízkého, kdo ho bude mít rád a bude mu projevovat svoji lásku. Je tak krásné slyšet od blízkého člověka „Miluji Tě“. Ale ruku na srdce, dokážeme to říci i sami sobě? Dokážeme sami sebe milovat tak, jak to očekáváme od svých blízkých?

Sebeláska je u každého člověka velmi důležitá, není v ní nic sobeckého, ba právě naopak. Člověk naplněný sebeláskou, s láskou pohlíží i na své okolí a své blízké. Takový člověk nikomu neubližuje. Takový člověk ke všemu přistupuje s pochopením a soucitem.

Chcete vědět, jak moc sami sebe milujete? Je to jednoduché, postavte se před zrcadlo, dívejte se sami sobě do očí a řekněte si „(křestní jméno) Miluji Tě“. Pokud se Vám to podaří, jste na tom se sebeláskou opravdu dobře. Ti z Vás, kteří budou mít problémy lásku sobě vyjádřit, by si měli uvědomit, jací jsou úžasní lidé. Co všechno už jste v životě prožili a dokázali. Potom snad pochopíte, že tak jedinečný člověk jako jste Vy sami, si opravdu zaslouží být sám sebou milován. Kdybychom milovali všichni sami sebe, byli bychom milující bytosti a tahle země by zářila láskou. Kde je čistá a bezmezná láska, tam není místo pro zlobu, nenávist ani bolest a utrpení. S láskou, Anna Mariel.

Setkání duší.

V dnešní den zastavil se čas, dnes spojily se cesty.
Současnost a minulost propojily své trasy.
V dnešní den současnost ustoupila do pozadí
a minulost převzala její místo.
Duše se otevřela a vnímala to, co je v ní po staletí uloženo.

Pod rouškou mlhy se jevily obrazy z dávné minulosti.
Nejprve zahřáli srdce láskou a posléze jej naplnili lítostí.
Ptám se, lítostí nad čím?

Setkaly se dvě duše, byly sobě tak blízké a zároveň tak vzdálené.
Cítily v sobě vroucí lásku, úctu a požehnání.
Cítily lítost a rovněž blaženost.
Setkaly se dvě duše, které kráčely s pocitem opuštění,
kráčely sami, ale spojeny s domovem.

Jak nádherné jsou chvíle, kdy mlhavý závoj poodkryje svůj cíp
a nechá nás nahlédnout pod jeho okraj.
Jak blízké jsou srdci chvíle, kdy ucítí vůni domova
a doteky vzdálené a přitom tak blízké minulosti.

Je krásné zaposlouchat se do vzdálených tonů minulosti
a přítomnost nechat volně plynout.
Má duše dnes zakusila dotek domova,
cítila vůni a lásku, která jí ovanula.

Má duše se přiblížila k domovu,
cítí jeho pohlazení a lásku,
cítí něhu a krásu, která z něj vychází.
Ale cítí i smutek, že musí žít tak daleko od něj.

Až přijde ten pravý čas, šťastná a naplněná láskou,
navrátím se tam, kde je můj milovaný domov.
Místo které miluji,
místo které je mi tak moc blízké, ale i vzdálené.
Vrátím se domů…

S láskou, Anna Mariel.

Dalajláma

Když se ptali Dalajlámy, co ho na lidstvu nejvíce překvapuje, odpověděl:

Lidé.
Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze;
pak obětují peníze, aby znovu získali zdraví;
pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost, a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti.
A žijí tak, jakoby nikdy neměli zemřít, a pak zemřou, aniž by předtím žili.

Nic na tomhle světě není náhoda a všechno souvisí  se vším…

Milujte svůj život.

Věřte, že být zdravý není přepych. Vše dobré, co svému tělu dopřejete, se Vám několikanásobně vrátí v podobě zdraví.

V dnešní době už mnoho lidí pochopilo, že nemoci si vytváří člověk sám. Tělo zrcadlí naše myšlenky a přesvědčení. Tělo k nám neustále promlouvá, jemně nás napomíná, a když mu přesto nenasloucháme, začne zoufale volat o pomoc. K naší smůle ho většinou neslyšíme a někdy ho dokonce ani slyšet nechceme. Dopřejte si chvíli klidu a začněte svému tělu naslouchat.

Mému klientovi se na dně misky objevilo toto krásné srdce…