Láska je cesta, po níž kráčím s Vděčností a Pokorou.

 

Hledáme sami sebe.

Hledání, poznání a přijetí sebe sama…. téma nesčetněkrát popsané a prohovořené, ale přesto neustále aktuální a nekonečné. Proč? Protože když hledáme sebe sama, tak se nenajdeme v informacích, ale najdeme se pouze v prožitcích, které nám cestu do vlastního nitra otevírají. Život na Zemi pro nás neznamená jen spojení s hmotným světem a užívání jeho darů. Život na Zemi je pro nás důležitý především po duchovní stránce. Naším úkolem je uvědomit si kdo jsme, kam směřujeme a co jsme se přišli naučit. Uvědomit si sám sebe a spojit se se svým vnitřním Já- vnitřním dítětem. Je to první a základní krok k vykročení na cestu sebepoznání. Ne vždy dokážeme naslouchat hlasu svého vnitřního dítěte a zarputile odmítáme změnit směr dosavadního života. Vždyť měnit sám sebe je to nejtěžší, co může člověk dělat. Je to to nejtěžší, ale na druhou stranu přináší ten nejkrásnější prožitek, při kterém vnímáme pocit vnitřního klidu, harmonie a bezbřehé Lásky k sobě samému. Tím, že odmítáme naslouchat hlasu svého nitra, roste v nás napětí, pocity prázdnoty a disharmonie. A to jak po psychické stránce tak i tělesné. Pocit uvolnění nastává ve chvíli, kdy jsme ochotni sejít ze staré, vyšlapané cesty a vykročit na novou cestu poznání.  

Vždy jsem vděčná za každého klienta, který našel v sobě sílu a odvahu podívat se do svého nitra. Odpoutat se od toho, co už pominulo a s nadějí vykročit na svoji novou cestu. Roman je jeden z lidí, kteří dokázali pochopit, že pro zlepšení svého fyzického i duševního zdraví, je třeba udělat změny. Odpoutat se od všeho minulého i nepotřebného a najít sám sebe. S Romanovým svolením se s Vámi dělím o jeho zpětnou vazbu na předešlou terapii.

Dobrý den Aničko, rád bych Vám poskytl zpětnou vazbu ohledně moji terapie. Je pravda, že už tří čtvrtě roku procházím nějakou krizí. Jsou dny, kdy se necítím vůbec dobře jak fyzicky tak i psychicky. V den Vaší návštěvy jsem byl úplně vyčerpaný a neměl jsem vůbec žádnou energii. Mé čakry podle toho taky vypadaly. Po terapii to bylo lepší. Čakry, psychická i fyzická síla se postupně vracely. Během terapie jsme řešili spoustu věcí. Ale jedna mě zasáhla dokonale… V ten den večer po terapii před spaním se mi otevřelo téma mého vnitřního dítěte. Zasáhlo mě to hodně hluboko. Řešil jsem to i s manželkou a dohnalo mě to k silnému pláči. Docela dlouho trvalo, než jsem to ze sebe dostal a prožil. Ale pak jakoby vše odešlo a já mohl zase normálně fungovat. Následující dny se má energie vracela a já se teď cítím docela fajn. Sem tam ještě cítím stažené břicho kolem žeber. Ještě jednou děkuji za Vaši terapii. S pozdravem a přáním hezkého dne, Roman.

Romane, děkuji. S Láskou a pokorou Anna Mariel

 

Sebelítost.

Co je sebelítost a kde se vlastně bere? Každý jdeme životem svoji vlastní cestou. Každý máme svůj směr a úkol. Přicházíme na Zem, abychom se něco naučili a odžili situace, které jsou pro naši Duši velmi důležité. Důležité v tom, že nám umožní něco si prožít. Dovolují nám projít si takovými ději, díky kterým se nám pročistí Karma, kterou si sebou nese každý z nás. Karmu nelze zaměnit ani oklamat. A tak nás život vždy zavede na cestu, která nám dává možnost jí odžít a vyčistit. Pokud dokážeme uchopit tyto příležitosti a jsme ochotni příjmout bolest, utrpení i trápení, tak začínáme procházet očistným procesem. Oprostili jsme se od určité zátěže minulosti a můžeme volněji a radostněji kráčet dál. Ale spousta lidí nedokáže a povětšinou ani nechce, takové zkušenosti přijímat. A tady začíná odpověď na úvodní otázku…. V takových chvílích začínají propadat sebelítosti. Ptají se proč zrovna já a ne někdo jiný?

Někdo si prožil neradostné dětství, nezájem rodičů, týrání fyzické či psychické, pocit beznaděje i zoufalství. Život bez Lásky a pochopení. Jiný se potýká s problémy ve vztazích, má pocity nenaplnění, osamocení, sebedůvěru na bodu mrazu. Je toho velká spousta, čím si člověk během života musí projít. Když ale dokáže najít smysl toho, proč se mu tyhle věci dějí, udělal první krok k tomu, aby si dovolil všechno přijmout a především odpustit. Odpuštění je základ pro klid a pohodu Duše. Odpouštíme ne proto, že souhlasíme s tím, co nám druzí udělali, ale proto, abychom neubližovali sami sobě. Když člověk nedokáže nebo nechce pochopit a poučit se z minulých zkušeností, tak do jeho života přicházejí další a další lidé, kteří ho pořád dokola učí tomu samému. Tito životní učitelé jakoby na něj volali „Člověče, už se konečně prober a začni žít jiný život. Život bez zatrpklosti, bolesti i pocitů ublížení a křivdy.“ Ano vím, není lehké odpustit všechno to, čím si člověk v životě prošel. Ale každý má dost síly na to, aby dokázal svůj život změnit. Nikdy nám není naloženo víc, než jsme schopni unést. Člověk, který je pohodlný takovou sílu vynaložit, je odsouzený k tomu, aby protrpěl celý život. Stává se obětí sebe sama. Sám sebe týrá a ubližuje si, až se dostává do fáze, kdy ze všech těch vnitřních bolesti onemocní. I když všechno utrpení svaluje na své okolí, pravdou je, že jen on sám je svým vlastním trýznitelem.

Ubližují nám pouze Ti lidé, kterým to my sami dovolujeme. Jsme vůči ostatním plní očekávání, vytváříme si na druhých citovou závislost a pak jsme lehce zranitelní. Jen pravá Láska přijímá druhé lidi, takové jací jsou a dokáže odpouštět z hloubi srdce. Odpuštění, které proběhne jen v hlavě, stejně nemá žádný hlubší účinek. Takovým odpuštěním jen vyčistíme hlavu a přesvědčíme své ego, že je vše vyřešené. Ale když se potom ozve bolest na Duši, jsme vyděšeni a zmateni, kde se v nás vzala. Až se v lidských srdcích plně probudí sebeláska, nebude odpuštění žádný problém. Potom lidé zakusí, jak chutná život s vnitřním klidem a porozuměním- život v Lásce. Z celého srdce přeji nám všem, abychom vždy dokázali s Láskou odpouštět. Abychom dokázali Láskou naplnit svá srdce i životy.

S Vděčností Vám děkuji za čas, který jste věnovali mému zamyšlení. S Láskou Anna Mariel.   

 

Poslední cesta.

Po zimních, většinou pošmourných dnech, k nám opět zavítalo jaro. Obloha se rozzářila sluníčkem a v přírodě se vše začíná probouzet. Kytičky už rozvinuly svoje krásné květy k radosti nás všech. I naše Duše začínají vnímat probouzející se krásu a naplňují se radostí a novou chutí do života. Pro většinu z nás jsou tyto dny krásné a osvěžující. Ne všichni však jsme schopni radovat se z těchto krásných dnů. Občas do našeho života přicházejí situace, které jsou bolestivé. I přesto, že se vše okolo koupe ve slunečních paprscích, my vnímáme pouze šeď a bolest. Takto většina z nás začne vnímat život, když do naší blízkosti vstoupí smrt. Pokud odejde blízká a milovaná osoba, je naše bolest bezbřehá.

Před více jak deseti lety jsem i já prožívala stejnou situaci. Vím, jak se mi během posledního výdechu milovaného člověka změnil a zhroutil celý svět. Tehdy jsem byla schopna vnímat smrt pouze s této úrovně, pouze tímto pohledem. Po mnoha setkáních s Dušemi zemřelých, už dnes vím, že odcházející člověk prožívá nepopsatelně krásné chvíle. Jsem moc vděčná, že mi bylo nedávno opět dovoleno vnímat odchod člověka, který byl velmi těžce nemocen. Ve chvíli, kdy se Duše rozhodne odejít z tohoto světa, nastává v nitru člověka klid a smíření. Bolest pozvolna ustupuje a nitro se naplní velkou Láskou, porozuměním a bezpečím. Nejsou slova, která by dokázala vyjádřit to, co se v lidské Duši odehrává. Bolest, která odejde, jakoby se v této chvíli přesunula na člověka, který zůstává. Nepopsatelnou silou zasahuje jeho Duši i srdce. I když máme pocit, že jsme na tuto chvíli připraveni, najednou vnímáme absolutní nepřipravenost. Co je pro jednu Duši radostí, u druhé se změní ve velkou bolest.

Když se narodí dítě, mají všichni z jeho příchodu radost a září štěstím… V meditaci mi bylo umožněno prožít znovu svůj porod. V lůně u svojí maminky, jsem cítila krásný pocit Lásky a bezpečí. Jakmile přišly první stahy dělohy a já byla vytlačována ven, vnímala jsem strach a úzkost. V zápětí jsem se ocitla mimo prostor, který mi doposud skýtal bezpečí a Lásku. Cítila jsem v sobě velký strach, úzkost a pocit osamocení. Při narození vstupujeme do neznáma a netušíme, co nás čeká. Naproti tomu člověk, který odchází ze Země, vrací se do bezpečí a bezmezné Lásky. Opouští chaos, neklid i bolest a vrací se do klidu, po kterém každá Duše vědomě touží. Dnes už dokážu pochopit, proč některé národy a indiánské kmeny, při posledním rozloučení se svými blízkými nepláčou. Nepláčou, ale radují se, zpívají a tancují.

Z celého srdce přeji všem lidem, aby se na odchod svých milovaných dokázali podívat jiným pohledem. Aby dokázali pochopit, že smrtí život opravdu nekončí. Že smrt je pouze zrození, které umožňuje život v jiné podobě.

Všem, kteří prožíváte tyto chvíle, posílám Láskyplné objetí, hodně Světla a síly do Vašich Dušiček. Kéž dokážete brzy překonat svoji bolest a vnímat smrt tak jako zrození. Přechod z Boží Lásky na Zemi a zpět.

S Láskou a Světlem v Duši Vás objímám, Anna-Mariel.

Malé nedělní zamyšlení.

Neustále někam spěcháme a většinou ani nemáme čas se zastavit a uvědomit si, jestli jsme se sebou a svým životem spokojeni. Snad nedělní den, by mohl být tím časem, k malému bilancování. Možná si někdo z nás uvědomí, jak moc soustředíme svoji pozornost na vnější vlivy a potom zapomínáme sami na sebe. Že v tom každodenním shonu nezbývá čas, věnovat se sami sobě, svému vlastnímu nitru. Jdeme životem a velmi často jsme nespokojeni s tím, co prožíváme. Přesto že jsme nespokojeni, jen velmi ztěžka dokážeme něco měnit. Nemáme sílu vzepřít se a začít dělat změny v tom, co už je tak dlouho zaběhnuté. I přesto, že nás to často ubijí, trápí a znechucuje, sklopíme hlavu a jdeme odevzdaně dál svojí vyšlapanou cestou. Nač prošlapávat cestu nepoznanou, o které nevíme, kam nás povede, když naše stará cesta nám skýtá alespoň nějakou jistotu. Nemáme sílu, anebo je to jen naše lenost, co nás uspává? Co nám to nedovolí, abychom naslouchali hlasu svého nitra a radovali se z každého všedního dne. Síly máme všichni dost, jen jí potřebujeme v sobě najít.

V každém člověku třímá velká síla, každý z nás je jako nádoba, kterou tato síla naplňuje. Záleží jen na nás, jak s ní naložíme. Všichni máme svobodnou vůli se rozhodnout, zda jí využijeme kladně či záporně. Před každým naším činem je myšlenka. Myšlenka je původce a u ní vše začíná. V našich myšlenkách si formujeme svůj vlastní život. Na co velmi často myslíme, to si do svého života také přitahujeme. Pokud svoji sílu věnujeme pozitivním myšlenkám, přitahujeme též pozitivní do svého života. Jen si vzpomeňme, jak se nám zdá každý obyčejný den krásný, když jsme zamilovaní a překypujeme Láskou. I když prožíváme těžké situace, zvládáme je lehce a s nadhledem. Protože naše srdce přetéká Láskou, tyto situace nás nezraňují. Ale jakmile propadneme chmurné náladě a svoji sílu vkládáme do negativních myšlenek, v tu chvíli se změní i celý náš okolní svět. Zdá se nám šedivý a pomalu se začínáme utápět ve svoji vlastní negativitě. Problémy, které jsme před pár dny, kdy jsme byli naplnění Láskou, řešili s úsměvem, se nám v tyto dny jeví neřešitelné. Čím více síly věnujeme negativním myšlenkám, tím šedivější a ponuřejší se nám zdá život. Do čeho vkládáme svoji sílu, to posilujeme a to také roste. Začněme si uvědomovat sílu svých vlastních myšlenek a jejich vliv na nás a náš život. Co prožíváme ve svých hlavách, to přitahujeme do svých životů. Vím, není jednoduché udržet si pozitivní myšlenky a negativní z hlavy vypudit. Chce to hodně úsilí a soustředění. Ale postupem času zjistíme, že se nám lehce daří udržet si pozitivní myšlenky. Odměnou za naši snahu bude radostný život. Tohle určitě za námahu stojí. Člověk žijící v chudobě a bez prostředků, dokáže často být šťastnější a spokojenější než ten, který je zahrnut blahobytem. Čím to asi je? Je to v hlavě a v myšlení každého z nás. Opravdu záleží jen a jen na nás, jestli se rozhodneme prožívat Lásku a radost, nebo bolest a trápení. Máme na výběr, do čeho investujeme svoji sílu. Když se zastavíme a zaposloucháme do svého nitra, jistě uslyšíme, zda je naše Já spokojené, nebo vyžaduje změnu…

 

Raduje se příroda s námi?

Opět máme za sebou další rok. Směle a plni očekávání, vykračujeme do roku nového. Je první leden 2014. Skončila silvestrovská noc, která se probudila do prvního dne v Novém roce. Každý z nás se rozloučil se starým rokem po svém. Někdo v tichosti rekapituloval uplynulé dny a měsíce, jiný se oddával televizi, jídlu a pití. Povětšina z nás se přidala k bujarým oslavám. Když se tak zamyslím, ani bych nechtěla vědět kolika lidem je dnes na celé Zemi krušno. Žaludek odmítá cokoliv pozřít, hlava bolí a statečně se perou s opicí, která odmítá je opustit. I zde platí, že každý sklízí to, co zasel… Nechci tímto zamyšlením nikoho odsuzovat ani posuzovat, nemám na to právo. I já jsem se po mnoho let účastnila veselí na konci roku. Jen mám dnes pocit, že oslavy nebyly tak hlučné a nákladné. Kolik je na Zemi lidí a zvířat, kteří by potřebovali pomoc? Kolik milionů, možná miliard (nevím, nemám ponětí, kolik taková legrace stojí) lidé o silvestrovské noci vystřílí do nebe. Na celé Zemi je spousta lidí, kteří nemají co jíst, kde bydlet a podobně je to i se zvířátky. Myslí si někdo, že je pohled na ohňostroj a praskající petardy nasytil nebo zahřál? Člověk je opět jediný tvor, který hlasitými oslavami vítá nadcházející rok, který dokáže vyděsit nejen zvířátka ale i přírodu.

Na Silvestra odpoledne jsem byla na procházce se svým pejskem. Už tou dobou bylo vidět jak je vystresovaný. Není se čemu divit, vždyť bouchání petard bylo slyšet již několik dní před koncem roku. Kromě nervozity u pejska jsem ale nevnímala žádnou jinou změnu. Ale první lednové ráno bylo jiné. Uvědomila jsem si, že se něco děje. Něco zvláštního je ve vzduchu. Cítila jsem velmi odlišné energie. Co se děje? Co se děje jsem zjistila, jakmile jsem vyšla ven a pocítila tu zvláštní atmosféru. Příroda jakoby oněměla, zastavila se a byla v němém úžasu a napětí. Bylo naprosté ticho. Neozval se jediný ptačí hlásek, nezaštěkal jediný pes. V lese nebyly cítit obvyklé energie, vše bylo jakoby zavřené a strnulé. Snažím se spojit s lesem, ale tentokrát mi to není umožněno. Pryč jsou teplé a vše prostupující, hřejivé energie. Zůstala jen prázdnota. A tak chodím po lese a cítím jen tuto prázdnotu a smutek. Svými hlučnými oslavami jsme vyděsili přírodu. Tu přírodu, které jsme součástí a z které přijímáme životně důležité energie. Z celého srdce bych všem lidem přála, aby dokázali, třeba jen na malý okamžik vnímat energie ve svém okolí. Aby mohly vnímat ten ubíjející pocit, když utichne příroda. Třeba bychom potom všichni pochopili, že v konečném důsledku ublížíme opět sami sobě.

Proč nedokážeme pokorně a v klidu přijmout další nové dny, nové naděje a šance. Snad člověk za hluk a velikášství něco schovává. Ale co? Možná si jen nedokážeme přiznat jak malí a nicotní jsme v celém stvoření, jak malí jsme sami před sebou. Snažíme se tak odlišit a upozornit na to, že „je člověk pánem tvorstva“? Opravdu tomu ještě věříme?

S Láskou všem přeji Požehnaný rok, Anna-Mariel.

 

Dokážeme přijímat s Vděčností a Pokorou?

Vděčnost a Pokora. Tato slova stejně jako Láska se v poslední době skloňují téměř ve všech pádech. Ale dokážeme opravdu přijímat vše, co nám do života přichází s Vděčností a Pokorou, nebo jsou to pro nás obyčejná, prázdná slova? Udělali jsme z těchto slov pouze studené fráze, tak jako z mnoha jiných?

Kolik z nás dokáže přijímat vše, co nám život přináší bez reptání a neustálého stěžování. Ano vím, je těžké přijímat s Vděčností něco, co se mi nelíbí, bolí, anebo mě trápí. Většina z nás má svojí představu o životě a jen stěží se jí hodlá vzdát. Dokážeme velmi silně kráčet proti proudu, vynakládáme velké množství energie, abychom dosáhli toho, po čem toužíme. Občas se dokážeme vzdát svých představ až tehdy, když je nám ukázán, někdy i velmi bolestným způsobem směr, kterým bychom měli kráčet.

Takovým zastavením pro nás může být vážná nemoc. Ve chvílích kdy cítíme blízkost smrti, jsme ochotni vnímat jiné hodnoty života a s Vděčností přijmout vidinu uzdravení. Jak dlouho nám vydrží tato získaná Vděčnost a Pokora?

Pracuji několik měsíců s člověkem, který si sáhnul na samé dno svých fyzických i psychických sil. První setkání proběhlo tři dny před nástupem na onkologické oddělení. Před sebou týdny ozařování a plánovaná chemoterapie, která musela být naštěstí už v samých začátcích ukončena. Člověk zlomený strachem, obavami o svůj život a naplněný Pokorou, otevřel své nitro a dokázal se zbavit všeho, co jej tížilo. Na léčbu nastupoval s velkou Pokorou a pevnou Vírou, že vše zvládne. Prošel velmi těžkým obdobím, kdy mu mimo jiné hrozilo i oslepnutí a také se ocitl na pokraji smrti. Při našich setkáních jsem celé tyto měsíce vnímala mírného a Pokorného člověka, který byl nesmírně Vděčný za to, že mu bylo umožněno přežít to, na co někteří lidé v jeho blízkosti umírali.

Je pár týdnů po ukončení úspěšné léčby. Tělo se pozvolna vzpamatovává z obrovského ublížení… A já se setkávám s jiným člověkem, naplněným velkou nespokojeností. S čím je nespokojený? S tím jak vypadá jeho pohublé tělo, s nadměrnou únavou a příliš pomalou rekonvalescencí totálně zdevastovaného těla. Cítím velký smutek a ptám se, jak je možné, že z člověka, kterému bylo umožněno začít se uzdravovat, zmizela tak rychle Vděčnost a Pokora.

Jak chceme být ohleduplní k jiným lidem, k Zemi na které žijeme, když nedokážeme mít soucit ani sami se sebou. Opravdu si ještě pořád myslíme, že jsme páni všeho a záleží jen na nás, co budeme prožívat a jak se budou naše životy vyvíjet. Velmi málo si někdy uvědomujeme, že to co nám bylo dáno, nám může být opět odňato. Nic z toho, co smíme užívat, není samozřejmostí. Kdybychom dokázali milovat sami sebe, dokázali bychom milovat všechny a vše. Milovat sám sebe, je pro každého z nás velmi důležité, tak jak se chováme sami k sobě, chováme se i ke svému okolí.

Dovolme si naplnit svá srdce Láskou, s Vděčností a Pokorou přijímejme vše, co do našeho života přichází, bez ohledu na to, zda se nám to líbí či nikoli.

S Láskou, Anna-Mariel.

 

Vlastní cesta.

Každý z nás kráčí po této Zemi za svým vlastním poznáním. Každý má svoji vlastní cestu a má získat vlastní prožitky a zkušenosti. Pouze to co si prožijeme sami na sobě, ať už v bolesti, nebo v radosti, nám přináší užitek. Hledáme různé cesty poznání, různé informace a snažíme se najít to, co potřebujeme ke svému vzestupu. Hledáme, hledáme, ale velmi často nenacházíme to, po čem tak moc toužíme. Co to vlastně hledáme? Co je to po čem tak moc prahneme? Hledáme sami sebe.

Proč je pro nás tak složité najít své “Já“? Zřejmě proto, že hledáme vně, místo, abychom se ponořili do svého vlastního nitra. Veškeré získané informace nám mohou ukázat cestu a nasměrovat nás, ale najít cestu do svého nitra musíme každý sám. Každý sám musíme pochopit, že jen vlastní snahou a vytrvalostí dosáhneme poznání, po kterém tak moc toužíme. Až pochopíme, že je třeba soustředit se sám na sebe, hledat a uvědomit si kdo jsme, potom se nám cesta k sobě samému začne otvírat. A věřte, že veškeré vynaložené úsilí se nám bohatě vrátí zpět, budeme bohatě obdarováni. Čím? V tom okamžiku začneme vnímat něco krásného, co bude naplňovat naše nitro, hřejivého a Láskyplného. Se slzami v očích pocítíme, že blažený pocit, který je nám dovoleno prožít, pramení ze setkání se svým „Já“. Tento krásný pocit nás rozzáří úsměvem a způsobí, že slzy štěstí zvlhčí naši tvář. Ze rtů nám samovolně vychází slova díků… Ano tohle se děje na povrchu těla, ale co se děje v našem nitru? Velmi stěží se dá slovy vyjádřit to, co člověk v této chvíli prožívá. Žádné slovo nedokáže věrohodně vystihnout to, co cítí naše Duše. Přesto se pokusím popsat, jak se pozvolna začínají rozplývat závoje, které jako by zahalovaly naši Duši, vnímáme lehounce se otevírající dveře, které jsme sami za sebou zavřeli. Rozlévá se nám v hrudníku hřejivé a láskyplné teplo a my cítíme pozvolné splynutí se svým „Já“. Bezmezná Láska, štěstí, radost, pocit slasti, pokora, vděčnost… všechny tyto pocity zaplaví naše nitro. Vroucně si přejeme zůstat v tomto stavu a neustále vnímat krásné spojení. Jakmile projdeme tímto prožitkem, naše mysl pochopí, že jsme našli své „Já“ a přestane nás podněcovat k tomu, abychom hledali vně to, co je ukryté v našem nitru. Naše „Já“ je to jediné na čem záleží, je věčné a neseme si jej neustále s sebou. Až jednou odejdeme ze světa, zanecháme zde své tělo i majetky, zůstane jen to nejdrahocennější, co máme každý na dosah, co nosíme ve svém vlastním nitru naše „Já“.

Všem z celého srdce přeji, aby každý člověk dokázal najít cestu do svého nitra a pocítil kdo je. Přeji všem, aby pocítili ten nevýslovný pocit klidu, pokory a vděčnosti. Děkuji.

S Láskou Vás všechny objímám, Anna-Mariel.

 

Snad ze všech stran k nám přicházejí informace, že vše co potřebujeme znát, ať už se to týká naší životní cesty, čí poslání které máme splnit, najdeme ve svém nitru. Ač to víme, přece jen neustále hledáme mimo svoji Duši. Pročítáme spoustu knih, navštěvujeme různé semináře, provádíme rozmanité praktiky a vůbec si neuvědomujeme, že se tím vzdalujeme. Odvádíme pozornost jiným směrem. Jdeme vně, místo abychom se pohroužili do svého nitra. Přijímáme informace od jiných. Ale občas si neuvědomujeme, že jsou to prožitky a zkušenosti lidí, kteří si těmi situacemi sami prošli. Vložili do nich svoji energii a svůj vlastní pohled a názor na ně. Je třeba, abychom velmi opatrně přijímali všechny informace, které k nám přicházejí (mé nevyjímaje), a naslouchali svému nitru, s čím souhlasí, nebo nesouhlasí. Jen tak dokážeme najít tu správnou cestu, která nás bezpečně povede k cíli, který si určila naše Duše. Až tohle vše pochopíme a dokážeme se tím řídit, najdeme to, po čem prahneme a touží, celá naše bytost. Je to velmi jednoduché a zároveň složité. Nevím jak moc je tato legenda pravdivá, ale vím, že jedině tudy vede cesta k Bohu, cesta k sobě samému…

Boží úkryt.

Je to legenda, která vypráví, jak se Bůh na začátku všeho času rozhodl skrýt ve světě, který sám stvořil. Přemítal, jak svůj plán co nejlépe uskutečnit, a proto se radil i shromážděnými anděly.

„Chci se skrýt ve světě, který jsem stvořil,“ svěřil se jim. „Chci si najít nějaké místo, které nelze jen tak snadno objevit. Pozemští tvorové začnou rozvíjet své duševní schopnosti a lépe všemu porozumí, když budou nuceni, po mě pátrat.“

„Co kdyby ses schoval hluboko pod zemí?“ navrhl první anděl. Bůh se na chvíli zamyslel a posléze odpověděl: „Ne. Nebude trvat dlouho a lidé se naučí, dolovat v zemi a budou umět v hlubinách nalézt veškeré poklady, které se tam ukrývají. Našli by mě moc brzy. A neměli by dost času na to, aby zmoudřeli.“ „A co se schovat na Měsíc?“ přemýšlel druhý anděl. Bůh si nechal projít hlavou i tento návrh a potom řekl: „Ne. Uplyne sice více času, ale oni se za nějakou dobu naučí létat i do vesmíru. Přistanou na Měsíci a odhalí jeho tajemství. Našli by mě opět velice brzy. A neměli by dost času na to, aby zmoudřeli.“ Andělé usilovně přemítali, jaké další místo navrhnout. Rozhostilo se dlouhé a hluboké ticho. „Já už vím!“ osmělil se nakonec jeden z nich. „Zkus se ukrýt v jejich vlastních srdcích. Nenapadne je, tam hledat!“ „To je ono!“ zvolal Bůh, celý potěšený, že nalezli dokonalý úkryt.

Od té doby se Bůh tajně skrývá hluboko v srdcích každého z Božích tvorů – bude tam do té doby, než toto stvoření zmoudří na duchu a pochopí. A to do té míry, že se odváží velké cesty do tajemného nitra vlastní bytosti. Jen ve svém nitru najde lidská bytost svého Stvořitele a splyne s ním na věky věkův.

S Láskou Anna-Mariel.

 

Pokud dokážeme zklidnit svoji mysl, ponořit se do svého nitra a zaposlouchat se do jeho hlasu, můžeme prožívat úžasné chvíle. Jen bychom si měli uvědomit, že pokud se chceme v našem vzestupu posunout třeba jen o malý krůček, je třeba vynaložit úsilí a pracovat na sobě. Potom každá naše opravdová a upřímná snaha je odměněna. Jestliže dokážeme své nitro vyčistit od negativních emocí, zloby a nenávisti, jestliže dokážeme všechno odpustit a pohlížet na lidi okolo sebe s Láskou a pochopením, potom jsme Láskou my sami. Kolik dokážeme druhým dávat, tolik budeme moci přijímat. Záleží jen na nás, jak se otevřeme pro Sílu a Světlo, které k nám neustále proudí a nabízí svoji pomoc…

Kdysi jsem zaslechla tuto větu, která naprosto vyjadřuje můj postoj: „Cestu k Bohu si nikdo z nás nekoupí, každý si jí musí vyšlapat sám.“ Nepomůžou nám stohy přečtených knih, nepřeberné množství afirmací a velké množství různých technik, pokud nebudeme vše prožít srdcem. Cesta Srdce, je jediná cesta, která nás dovede k cíly a otevírá nám vědění…

Zasvěcení.

Setkání s krásnými a světelnými bytostmi Anděly, zanechá v našem nitru vždy úžasný a slovy jen stěží vyjádřitelný pocit.

Při mých harmonizacích velmi často vnímám jejich přítomnost. Je okouzlující pozorovat, jak láskyplně pomáhají lidem se uvolnit a léčit jejich trápení i zranění. Velmi často vidím, jak člověka který harmonizací prochází, hladí a objímají, aby alespoň trochu zmírnili bolest jeho Duše.

Jsou to moc krásné prožitky, ale ráda bych se s Vámi podělila o jedno setkání, které velmi silně zasáhlo mé nitro. V průběhu  meditace jsem spatřila krásného Anděla. Byl velmi vysoký a vyzařovalo z něj hřejivé, bíle zářící světlo. Jeho dlouhé vlasy zakrývaly ramena a lehce spočinuly na dlouhém a zářivém šatě. Vystupující jas byl úchvatný, světlo bylo hřejivé, láskyplné a vyzařovalo z něj bezpečí. Anděl uchopil moji ruku a odváděl mě s sebou. Vše okolo nás zářilo stejným světlem, jaké vyzařovalo z mého průvodce. Vstoupili jsme branou na nádvoří a před námi se objevila malá, zářivá kaple. Okolo cesty stáli další Andělé a mlčky s úsměvem přihlíželi. S mým Andělem jsme vstoupili do kaple a já spatřila, stát uprostřed zářivý stolec. Přistoupili jsme k němu a on mi pokynul, abych na něj ulehla. Po chvíli se pootevřela kopule kaple a mě zalil proud světla, který prostoupil celou mojí bytost. Nebylo to jen světlo, které do mě proudilo, ale i překrásné pocity. Opravdu jen stěží se dají najít slova, která by věrně dokázala vyjádřit to, co je nám umožněno prožít: Láska, hřejivé teplo vyzařující bezpečí, naprosté splynutí s bezpodmínečnou Láskou…

V této překrásné chvíli jsem netušila, proč se tohle děje a po pravdě jsem po tom ani netoužila, věděla to moje Duše. Později jsem přijala informaci, že tímto krásným prožitkem jsem byla zasvěcena do dalších energií, které smím od této chvíle využívat.

Kdykoliv si na tuhle krásnou chvíli vzpomenu, vnímám mého zářivého Anděla a cítím opět jeho Lásku. Všem nám z celého srdce přeji, abychom mohli prožívat co nejvíc takových setkání s Anděly. To co v sobě při setkání s těmito krásnými, světelnými bytostmi prožijeme, nedokážeme pocítit při žádném prožitku na hmotné úrovni.

Jsem nesmírně vděčná, že se mohu s Vámi o tyto krásné pocity podělit. Děkuji.

Anna-Mariel.

 

Každý můžeme pomáhat.

Poslední dny ke mně přicházejí čím dál více zprávy a také videa, která hluboce zasahují mé nitro. Ukazují kolik bolesti a utrpení je ještě na Zemi. Poukazují především na utrpení dětí a s tím spojené i utrpení rodičů. A to nejen ve velmi vzdálených zemích, ale také v docela blízkém okolí. Někdy máme pocit, že některé věci, které nezasahují přímo nás, s námi vlastně nesouvisí. Ale to není pravda. Energie, které okolo sebe všichni vysíláme, ať jsou krásné a Láskyplné, nebo naplněné zoufalstvím a utrpením, stejně nějakým způsobem zasahují i nás. A když nás zasahují, tak nás samozřejmě i ovlivňují.

I když v tyto dny cítíme spokojenost a jsme šťastní, pojďme společně vědomě posílat Lásku a Světlo všem, kteří nemohou v tyto dny cítit stejně krásné pocity jako my. Každý člověk, který si v nitru vzpomene na Ty, kteří trpí, dokáže svoji Láskou a silou, kterou vědomě posílá, posílit někoho, kdo sílu moc potřebuje. Naše Láska a Světlo, dokáže zasáhnout i Ty, kteří se na tomto utrpení podílejí. Čím více lidí bude takto pomáhat, tím větší síla Lásky a Světla bude na Zemi proudit. Těmito energiemi dokážeme ovlivňovat i to, co se děje mimo dosah našich pohledů.

Prosím, pojďte se mnou pomáhat…

Nechť se Láska nestává pouze frází, ale živou a velmi intenzivní silou, která dokáže hluboce zasáhnout naše srdce. Pokud je člověk naplněn Láskou, nedokáže nikomu a ničemu ublížit. Láska je to nejdůležitější, na čem v našem životě záleží, bezpodmínečná Láska dokáže konat zázraky. A my takové zázraky můžeme společnými silami konat.

 

Láska a Duše.

Kolikrát během dne zaslechneme okolo sebe slovo Láska. Častokrát si už ani neuvědomíme význam tohoto slova. Láska se poslední dobou skloňuje snad ve všech pádech. Mám někdy pocit, že se pro nás stává obyčejnou frází.

Proč? Protože slovo Láska vyslovujeme a píšeme bez většího vnitřního prožitku a tak povětšině zasahují její vibrace jen rozum. Ale když Boží Láska sestoupí do našeho nitra a my jí dokážeme prožít, nastává okamžik, který se dá slovy jen velmi stěží vyjádřit. Je to záblesk nepopsatelné krásy, srdce začne divoce být a my cítíme, jak Láska naplňuje celou naši bytost. Prohřívá srdce, postupuje do všech částí našeho těla a prozáří v něm každou jeho buňku. Nelze slovy vyjádřit to, co dokáže prožít a procítit pouze naše Duše. Jakmile se jednou Láska dotkne naši Duše, najednou docházíme k pochopení. Vnímáme, že vnější Láska, kterou prožíváme a po které tak toužíme, je pouze odleskem toho, co nám dá vnitřní prožitek a dotek Lásky. Potom přestáváme toužit po Lásce, která k nám přichází zvenčí, a toužíme ještě intenzivněji vnímat bezpodmínečnou Lásku, která dokáže naplnit, zahřát a do běla rozzářit naše nitro.

Všem Vám z celého srdce přeji prožít tak krásný a intenzivní pocit Lásky, který je nepopsatelně nádherný a zanechá naše nitro v pocitu blaženosti. Vždyť čím více Lásky máme ve svém nitru, tím více jí dokážeme okolo sebe rozdávat. Láska je opravdu to jediné, na čem v našem životě záleží. Čím více se otevřeme Lásce, tím více se otvíráme dávání, ale také přijímáni (a nejen v Lásce). Bezpodmínečná Láska je cesta, kterou všichni hledáme a po které naše Duše velmi touží. Nechte Láskou naplnit svá nitra až po okraj…

S Láskou objímám, Anna-Mariel.

 

Konec světa?

Spoustu měsíců k nám přicházely ze všech stran informace týkající se konce světa. Někteří zprávám uvěřili, jiní se jen usmívali a mysleli si své. Přešli Vánoce i Nový rok a my jsme pořád zde. Ti co nevěřili, jsou opět na koni „Vidíte, nic se nestalo“.

Ano mají pravdu, svět neskončil a život jde dál. Ale už nemají pravdu v tom, že se nic nestalo. Nestalo se nic na fyzické úrovni, něco co by bylo hmatatelné a viditelné pouhým okem, ale změny proběhly a dále probíhají na úrovni duchovní. Od 21. prosince velmi zesílila své proudění na Zemi Kristovská energie. Tato energie Lásky silně zasáhla všechny bytosti. Já osobně jsem jí vnímala velmi intenzivně. Cítila jsem nepopsatelně krásný vnitřní pocit, měla jsem velmi velkou chuť objímat vše, co se obejmout dalo. Mám informace od svých klientů i přátel, že spousta lidí tyto energie cítila. Někteří byli unavení a měli větší potřebu odpočívat, jiní naopak cítili mnoho energie, která jim nedovolila v noci spát. Také se v těchto dnech ozývaly nevyřešené věci, které jsme ještě nesli ve svých nitrech a tlačily se na povrch. Vystoupily a umožnily pochopit, to co se nám doposud nepodařilo vyřešit. Někdo procítil pouze malé prožitky, jinému se promítlo kus minulosti, kterou ještě nedokázal zpracovat. Každý si prožíval to, co pro něj bylo podstatné.

V tyto dny cítím velmi silnou potřebu meditovat a jsem nesmírně vděčná, že se mohu meditacím věnovat. I při meditacích je cítit, jak energie která proudí, je mnohem silnější, než byla doposud a je krásné procítit, jak úžasně se dokáže projevovat a ovládat fyzické tělo.

Jsou lidé, kteří necítili vůbec nic, jsou i tací, kteří se pouze usmívají a mají pocit, že jich se to nedotýká. Ale to je velký omyl, týká se to nás všech. Ať už jsme něco vnímali či nikoli. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem dělala diagnostiky čaker. Od těchto dní, jsem u všech zaznamenala zvětšení srdeční čakry a není rozdíl v tom, jestli jde o děti nebo dospělé. Mám z toho velkou radost! Je vidět, že všechna srdce byla zasažena touto Láskyplnou energií. Pevně věřím, že se naše srdce budou otvírat Lásce čím dál více a my konečně budeme žít srdcem. Žít, milovat a s Láskou přistupovat ke všemu a ke všem. Kristovská energie na Zemi neustále proudí a proudit bude i nadále. I při harmonizacích je cítit, že energie, s kterými pracuji, jsou daleko intenzivnější. Jejich sílu lze cítit zejména na srdeční čakře, kde většina klientů pociťuje velmi silné teplo. Pokud ale v sobě nosíme zlobu, nenávist, nebo neodpuštěné věci, je intenzita této energie v oblasti srdeční čakry slabší. Proto je třeba odpustit vše, co nám kdy ublížilo a s Láskou vykročit do příštích dnů. Bezmezná Láska je to jediné co dokáže změnit a prozářit naše životy.

S Láskou Vás všechny objímám, Anna-Mariel.

 

Silvestrovská procházka.

Letošní silvestrovský den byl krásný a slunečný, vydala jsem se jako vždy, se svým pejskem na procházku. Kousek za domem se rozprostírají krásné lesy, které nabízí úžasný odpočinek. Do lesa jsem se moc těšila, sněhové závěje pomalu roztály a tak byla cesta docela schůdná.

Všichni dobře víme, jak je nádherné procházet se lesem, vnímat klid a pohodu, které v něm panují. Při nádechu byla cítit krásná vůně jehličí, kterou byl vzduch doslova nasáklý. Větve stromů se mírně pohupovaly ve větru a sem tam proletěl okolo nějaký ptáček. Procházela jsem tichým lesem a vnímala krásné a hřejivé energie.

Při cestě nazpět jsem zašla do jedné části lesa, kde už jsem nějakou dobu nebyla. Mezi smrky tam roste několik borovic, které vždy obejmu, a oni se mi za objetí odmění svou energií. Když jsem přicházela do této části lesa, najednou cítím, že se něco změnilo. Krásná energie, která doposud naplňovala ovzduší, se začala pomalu vytrácet a já pocítila neklid a napětí. Objala jsem svoji borovici a očekávala, že ucítím stejnou energii jako vždy. Omyl, i ze stromu jsem cítila napětí a neklid, který přecházel do mě. Jen stěží jsem dokázala pochopit, kde se tam tyto energie vzaly. Až pochvíli mě vše docvaklo. Jezdí tam partička lidí, kteří po sobě střílí plastovými kuličkami. Mezi stromy nastavěli zátarasy z kamenů, větví a igelitu, všude okolo se povaluje spousta plastových barevných kuliček a jsou zde i obaly od dýmovnic. Napětí, které při bojích vytvářejí, je možné v těchto místech cítit, i když zrovna nebojuji. Kuličky jsou naplněné barevnými kamínky, jak dlouho asi potrvá, než se v přírodě rozloží. V našich lesích roste spousta hub, a také zde nasbíráme mnoho borůvek. Za jak dlouho budou tyto dary lesa obohaceny o prvky, které obsahuje umělá hmota. Musíme pro svoji zábavu a potěšení ničit to, co doposud zůstalo ušetřeno?

Opět příklad toho, jak někteří z nás doposud nepochopili, že i příroda je živá a vnímá vše, co se okolo ní děje.

Před několika měsíci jsem přišla do čerstvě pokáceného lesa, všude okolo bylo cítit krásnou vůni jehličnatých stromů, ale i bolest, strach a beznaděj. Rychle jsem z tohoto místa odešla a nechtěla jsem se tam vracet. Jenže jsem vnímala silný pocit, který mě neustále nutil vrátit se zpět. Energie v těchto místech byly tak naplněné bolestí a strachem, že jsem si sedla na jeden pokácený kmen a rozplakala se. Vnímala jsem okolo sebe velké množství bytostí přírody, kteří okolo pobíhali a byly plni beznaděje a bolesti. V nitru jsem slyšela slova „ Co se to tady děje, podívej se, co jste udělali“  já seděla, slzy mi tekly po tvářích a v té chvíli jsem se styděla za to, že jsem člověkem.

Věřte, z celého srdce bych přála všem, kteří doposud nepochopili, že vše okolo nás je živé a i my jsme součástí přírody, aby jednou měli možnost vnímat to, co cítí stromy, zvířata i vše ostatní. Snad by jim tento vjem pomohl pochopit. Snad by potom pro svoji zábavu a potěšení přestali ničit to, co nezbytně všichni potřebujeme ke svému životu.

 

Láska je klíč…

Při dnešní meditaci mi přicházely informace, které se týkají současných dnů. Ráda se s Vámi o ně dělím.

Láska, tohle slovo se v posledních dnech a týdnech, skloňuje snad ve všech pádech. Někdo jej může vnímat opravdu pouze jako slovo, které na něj útočí ze všech stran a stává se pro něj jen spojením pár písmen. To proto, že nedovolí energii tohoto slova, aby zasáhla jeho nitro a srdce. Láskyplné vibrace, projdou pouze hlavou a zanechají po sobě snad jen pocit svěžího vánku.

Ale Láska není pouze slovo, je to krásná energie, která dokáže od základu měnit naše životy. Teď nemám na mysli zamilovanost, která je také krásná a dokáže proměnit naše všední dny na pohádkové. Já hovořím o Lásce bezpodmínečné o Boží Lásce. Tato Láska stále silněji proudí na naši Zem a snaží se otevřít naše srdce. Láska je klíčem ke všemu, po čem toužíme, Láska je klíčem ke spokojenému a naplněnému životu. Tato Láska nás učí milovat bez rozdílu všechny a vše okolo sebe. Milovat sami sebe, bez jakýchkoli podmínek. Milovat svá těla, odložit nespokojenost a začít vnímat, že každé tělo je nesmírně krásné a dokonalé. Milovat sám sebe, je prvním a nezbytným krokem k tomu, abychom mohli začít milovat vše okolo sebe.

Milovat bezpodmínečně všechny lidi. Vím, není jednoduché milovat ty, kteří nám z našeho pohledu, ubližují. Ale až jednou pochopíme, že vše, i to co nás nesmírně bolí, se vlastně děje pro naše dobro, potom budeme moci milovat i je. Ti, kteří nám ubližují, jsou naši nejlepší učitelé a jednou jim budeme za jejich lekce vděčni, pokud ovšem prozřeme. Je těžké někoho takového milovat, ale věřte, jde to.

Milovat přírodu, zvířata i naši krásnou Zemi, která je naším domovem. Když se naladíme na Lásku, dokážeme krásně vnímat, jak vše okolo nás září. I zvířata ucítí naše krásné vibrace a nemají potřebu před námi utíkat. Potom sami vnímáme tu úžasnou souhru a harmonii. Je to nepopsatelná krása.

Vše okolo nás je naplněné Láskou, jen člověk nějak pozapomněl, že je nedílnou součástí tohohle světa. Je nejvyšší čas, si vše uvědomit, pozvat Lásku do svých srdcí a šířit jí velkou rychlostí dál. Věřím, že dokážeme společnými silami zahřát spoustu prokřehlých srdci, které po Lásce touží, ale nedokážou se jí otevřít.

Člověk přišel z Lásky, je její součástí a bez ní nedokáže spokojeně žít. Bez Lásky je život prázdný, studený a nenaplněný.

Láska je klíčem ke spokojenému životu, k nalezení svojí cesty i k pochopení poslání, které má každý člověk.

Neztrácejme již ani minutu drahocenného času, chopme se tohoto klíče a začněme odemykat všechny zámky, které nás vězní. Až se zbavíme všech omezení, dokážeme roztáhnout křídla a letět, užívat si volnost a spokojenost, po které každý z nás tolik touží.

LÁSKA JE KLÍČ…

 

Neubližujme a nedovolme nikomu, aby ubližoval nám.

Láska, láska nedílná součást našeho života. Lásku potřebuje ke svému životu každý člověk, ať dítě či dospělý.

Dítě, které pociťuje nedostatek lásky od rodičů, hlavně od maminky, si tento pocit nese v duši celý život. Sám v dospělosti jen stěží dokáže lásku dávat a to i svým dětem. Neumí dávat, vždyť jej to nikdo nenaučil. Bolest, pocit že mě nikdo nemiluje a s tím spojené i nízké sebevědomí, zůstává v duši ukryté někdy i celý život.

Víme, že dnešní doba nám umožňuje, ba přímo tlačí k tomu, abychom vyčistili své vztahy, a nejen vztahy… Poslední dny se často setkávám s klienty, kteří cítí silnou potřebu, řešit své citové problémy. Po většině mají v sobě velkou bolest, cítí silné tlaky, které je nutí vyřešit nefungující vztahy. A nejsou to jen vztahy dlouhodobé.

Velmi bolestivý a skličující je pohled do duše mladé a krásné ženy, která prochází bolestným rozchodem. Cítila jsem u ní velkou bolest v jejím srdci. Její srdce je zraněné zradou a zklamáním od člověka, kterého miluje. Od člověka, který zranil do hloubky duše její city. Který ji miluje, jak sám říká, a přes to dokázal odejít do náruče jiné ženy. Odejít dokázal, ale už nemá dostatek síly, aby se podíval této ženě do očí a ukončil jejich vztah. A tak dál ubližuje a zraňuje.

Ale já cítím v jejím srdci nejen bolest nad ztrátou milovaného člověka, je tam ještě i jiná bolest. Je to bolest jejího nitra, protože ona ubližuje sama sobě. Dovoluje tomuto muži, aby jí opakovaně zraňoval. Proč? Proč dovolíme někomu, aby prohluboval už tak dost hluboké rány?

Je to tím, že nemáme k sobě dostatek lásky. Co vše jsme ochotni obětovat, kam až jsme někdy ochotni ustoupit, jen abychom získali zpět někoho, koho milujeme. Měli bychom si vždy uvědomit, že tohle vše děláme na úkor sebe. A tak sami sobě ubližujeme, jakoby nám nestačilo, že jsme dovolili, aby nám ublížil někdo jiný. Bolest, kterou způsobujeme sami sobě, je ještě větší, než ta kterou nám způsobil jiný člověk.

Znám tu prudkou a nesnesitelnou bolest, která ovládne srdce, když skončilo něco, co nám dávalo sílu žít a bylo zářivým paprskem našeho života. Ale i tyto prožitky a zkušenosti jsou nesmírně důležité pro náš růst. Vím, že ve chvíli plné bolesti, je těžké takto vše chápat.

Člověk, který miluje opravdu ze srdce nikomu, neubližuje. Neubližuje ostatním lidem, ale neubližuje ani sám sobě. Milující člověk miluje a nezraňuje. I když jsou pro nás tyto chvíle někdy nesmírně bolestivé, nechme bez zášti a zloby, odejít Ty, kteří nám pod rouškou lásky ubližují. Věřme, že vše co se v našem životě děje, se děje pro to, abychom se dokázali očistit od našich minulých skutků, abychom pochopili…

I když se to zdá jen stěží pochopitelné, vše co se nám děje v našem životě, se děje pro naše dobro.

Přeji Vám krásné láskou a světlem naplněné dny, plné spokojenosti a radosti.

S láskou, Anna-Mariel.

 

Všichni potřebujeme lásku.

Dnes jsem se probudila do krásného slunečního rána, když jsem otevírala okno, sluneční paprsky spočinuly na mém hrudníku. Po chvíli jsem ucítila krásné hřejivé teplo, jak prostupuje k mému srdci, zaplavilo celý můj hrudník a pomalu se rozlilo do celého těla. Měla jsem pocit, jakoby mě slunce vzalo do svojí náruče, cítila jsem lásku a bezpečí.

Jsem za dnešní ráno moc vděčná, sluneční paprsky prozářily mé nitro, do kterého se poslední dny vkrádala bolest. Bolest? Kde se tam vzala? Přicházela pomalu, den po dni se nenápadně vkrádala, až posléze zaryla své drápy do mého srdce.

Poslední dobou přicházeli ke mně, s prosbou o pomoc lidé, kteří mají ve svém nitru velké bolesti. Někdy se tyto bolesti prolínají až z minulých životů, jindy je provází od dětského věku až do dospělosti. Někdo žije v pohodlí, a přesto se nedokáže radovat ze života. Jiný prošel těžkým dětstvím, potkal člověka, s kterým chtěl prožít život, vychovat děti, radovat se a milovat. I tenhle krásný čas trval krátce, skončil rozloučením navždy. Nastalo období beznaděje a zoufalství. Nezájem o život, o sebe o vlastní tělo. Člověk se ráno probudí a netuší, jak přetrpí nový den. Nemá nikoho, o koho by se mohl opřít, kdo by jej vzal do náručí a poskytl mu pocit bezpečí… Jakoby se promítal špatný film, ale to nebyl film, tohle je příběh člověka, který jej prožívá každý den.

A já se ptám, jak je možné, že na naší krásné Zemi, žijí lidé v pohodlí a kráse a nevnímají, že mají ve svém okolí lidi, kteří žijí jen pro to, že ještě žije jejich tělo. Někdy se nám tenhle pohled otevře, až tyhle situace prožíváme se svými blízkými. Potom zaryje bolest drápy i do našeho srdce, pak cítíme bolest i my. Kladu si otázku, jak můžeme těmto lidem pomoci? Vždyť jsme všichni Boží děti a rodíme se s právem na lásku. Jsme všichni stejně milováni, ať žijeme v blahobytu, nebo někde v kanálu. Můžeme jím pomáhat alespoň tím, že budeme šířit a posílat okolo sebe lásku a světlo. A já Vás z celého srdce prosím, otevřete své srdce lásce a kdykoliv si vzpomenete, posílejte lásku všem, kteří jí potřebují. Čím více lásky od nás bude vycházet, tím více lásky budou moci jiní přijímat. Oni naši lásku opravdu potřebují. Alespoň takto můžeme všichni pomáhat. Prosím pomáhejme…

S láskou, Anna-Mariel.

 

Děje se vše opravdu pro naše dobro?

Často procházíme v životě mnoha zkouškami. Některé jsou velmi těžké a bolestivé, stojí nás mnoho síly a námahy.

Nelehké jsou například zkoušky, kdy jen stěží dokážeme zajistit obživu vlastní rodiny, a opatřit dostatek finančních prostředků. Někdy máme pocit, že ač se snažíme sebevíc, výsledky nejsou moc znát. Snad se proti nám spiknul celý vesmír. Je moc těžké nepropadat beznaději a udržet si pozitivní myšlení. Velmi náročné a bolestné jsou také situace, které nás učí odpoutat se od našich blízkých. Dívat se na milovaného člověka jak trpí. Dívat se je mnohdy to jediné co pro něj můžeme udělat. Jsme plni bolesti a smutku, trápíme se kvůli něčemu, co nemůžeme změnit.

Jednu zkoušku zvládneme a po čase přicházejí další a nové zkoušky. Tehdy často zvedáme oči k nebi a ptáme se „Tohle vše se opravdu děje pro naše dobro?“ No to snad ne. Proč se tohle děje právě nám a čím jsme si tyhle zkoušky zasloužili. Jak krásný a klidný by byl život, kdyby vše probíhalo hladce a bez větších problémů. Žít radostně s láskou a s klidem v duši. Náš život by se podobal krásné pohádce. Jenže mi v pohádce nežijeme.

Přišli jsme na této svět, abychom nasbírali nové zkušenosti a prožitky, tolik potřebné pro vývoj naší duše. Pro naši duši jsou veškeré zkušenosti nesmírně důležité a umožňují jí dozrávat. Také je třeba si uvědomit, že nikdo z nás není na téhle Zemi prvně. Do tohoto života jsme si sebou přinesli různé prožitky z minulosti a v současné době si je zde odžíváme. Jsou to karmické dluhy, které máme nyní vyrovnat. Je to reakce na naše minulé činy. Žádná energie se nikdy neztratí, nezmizí ani energie našich myšlenek a skutků. Vše co ze sebe vydáváme a vysíláme okolo sebe, se k nám vrací zpět. Jestli jsme vždy dávali svému okolí lásku, pochopení a radost, budeme to stejné nyní přijímat. Pokud jsme byli věčně naplnění zlobou, nenávistí a závistí, nebo ubližovali lidem okolo sebe, co myslíte, že můžeme nyní očekávat. A takhle je to s každým skutkem, který jsme na této Zemi vykonali, ať už nyní, nebo v daleké minulosti. Následky našich činů se nám vždy vrátí, občas velmi rychle, ale někdy nás dostihnou třeba až v dalším životě.

Je dobré si uvědomit, že můžeme následky našich minulých činů zmírnit. Nehledejme příčiny ve svém okolí, je třeba pochopit, že se nám děje pouze to, co si potřebujeme prožít. Nikdy nám není naloženo více, než dokážeme unést. Je třeba se snažit situaci chápat, vzít si z ní ponaučení a věřit, že se vše obrací k lepšímu.

Otevřeme své srdce lásce a věřme, že připravena je pomoc pro všechny, kteří o ní žádají. I když je nám někdy hodně těžce, nepropadejme sebelítosti, nebo pocitům ublížení. Seberme veškeré síly a snažme se pomáhat lidem okolo sebe. Možná si uvědomíme, že jsou lidé, kteří naši pomoc potřebují.

Jak už jsem psala, žádná energie se neztratí. Velkou sílu mají prosby, které vychází z naší duše a srdce. Prosme o pomoc, důvěřujme, že pomoc přichází a s pokorou a s díkem jí přijímejme.

Nikdy není pozdě změnit své myšlení a svůj postoj. Pozvěme do svého života lásku, na vše s láskou a porozuměním pohlížejme a lásku okolo sebe rozdávejme. Tak jak se začneme měnit my, začnou se měnit i naše životy. Nezapomeňme, že pouze to co rozdáváme okolo sebe, se nám vždy vrací zpět!

 

Transformace.

V dnešní době neustále opakované a skloňované slovo snad ve všech pádech.
Změna se děje všude okolo nás. Mění se vše, na co jsme byli zvyklí. Pozorujeme změny všude ve světě, vnímáme stoupající nespokojenost s politikou, s hospodařením i se způsobem našeho života. Vše se mění a my nejsme výjimkou. Jsme spoluúčastníky všech těchto změn, jsme neoddělitelnou součástí tohoto vesmíru.
Vše se okolo mění, ano okolo nás, ale co my?
Možná máme pocit, že se vše změní bez našeho přičinění. Hledáme pomoc a často nejsme ochotni nic udělat pro to, abychom změnili sami sebe. Hledáme pomoc zvenčí. Čteme knihy, vyhledáváme různé informace a navštěvujeme semináře, hledáme a sami často nevíme co. Přitom ale zapomínáme na jednu dost podstatnou věc. Zapomínáme na to, že my jsme to nejdůležitější, pro vykonání každé změny. Všechny získané informace nám nebudou stejně k ničemu, pokud s nimi nebudeme pracovat. Co je platné že něco vím, když vědomost nedokážu uplatnit.
Každý by měl začít dělat první změny sám ve svém nitru a pak okolo sebe. Jenže to je právě problém. Když děláme změny ve svém okolí, tak moc se nás nedotýkají. Jiné to je když máme pohlédnout do svého nitra a zbavit se všeho, co sebou životem vláčíme. A někdy toho vláčíme opravdu hodně. Spoustu let v sobě chováme pocity ublížení, křivdy, neodpuštěných věcí a někdy i nenávisti. Dost často u klientů slyším tahle slova: tohle přece nemůžu nikdy odpustit. Jsme plni bolesti a ublížení. Utápíme se ve vlastní sebelítosti a vůbec nás nenapadne, že nejvíce vlastně ubližujeme jen sami sobě. Když harmonizuji čakry, často u klientů cítím velkou bolest u srdce. Nejvíce nás bolí, když ubližujeme sami sobě. To je pro naši duši největší a nejzranitelnější bolest. A čím si nejvíce ubližujeme? Nemáme se dostatečně rádi, jsme sami se sebou neustále nespokojeni a kritizujeme se. Nejsme schopni odpustit těm, kteří nám ublížili, ale nedokážeme odpouštět ani sami sobě.
Chceme změnit svět a život na naší Zemi? Tak začněme měnit sami sebe. Naučme se sami sobě i všem okolo odpouštět. Změníme se my a budeme překvapeni, jak se začnou měnit i lidé okolo nás. Vše záleží jen a jen na nás.

My to jsme, kdo může změnu uskutečnit, my jsme Ti, na kterých záleží, kterým směrem se budou příští dny ubírat. My máme otevřít svá srdce lásce a lásku okolo sebe rozdávat.

Kdybychom dokázali všichni milovat sami sebe, všechny a všechno, byla by to velká změna, která by ovlivnila život na celé Zemi. Stačí jen otevřít srdce a nechat vstoupit lásku…

 

Růžový svět.

Červánky plují oblohou, jako loď mořem a vrhají krásný růžový stín na zem..

Vše má barvu růží, malin, jahody a to dává příslib svobody.

Zůstanu tak ještě chvíli, co když na červáncích přiletí víly…?

Sletí dolů na mou dlaň a řeknou tiše – poleť s námi do oblak, mávej křídly jenom tak.

Až budeš dost vysoko, křídla zahoď, teď zkus jít. Zpátky už nebudeš chtít.

Ano zůstanu tu s Vámi, nevrátím se zpět, našla jsem tu „jiný“ svět…..

PEBE.

Přeji nám, abychom všichni dokázali najít takový svět…

Píseň která pohladí po duši…

http://www.youtube.com/watch?v=tX3-fh7cnZI&NR=1&feature=endscreen

 

Často procházíme životem a neuvědomujeme si jeho skutečnou hodnotu.

Člověk je na této planetě jediná bytost, která dokáže přemýšlet a tím ovlivňuje svůj život. Podařilo se nám vymyslet spoustu věcí, které nám usnadní život, ale ne vždy jsou pro nás přínosem. Možná jsme začali příliš naslouchat rozumu, a proto neslyšíme hlas svého srdce.

Přestali jsme vnímat okolní svět, nevidíme krásu přírody, která nás obklopuje, a stěží si uvědomujeme, že jsme pořád její součástí. Je krásné zaposlouchat se do lesního ticha, kterým se nese zpěv ptáků. Vnímat svěží a jehličím provoněný vzduch, nasát sílu a energii, kterou nabízí každý kousek naší země. To je příroda, to je ta část, z které jsme vzešli a jednou jí vše, opět vrátíme.

Zkusme se jen na několik minut denně zastavit a dívat se okolo sebe. Otevřeme své srdce lásce a začněme lásku okolo sebe rozdávat. Buďme láskyplní nejenom k sobě a k ostatním lidem, ale i ke všem tvorům a zvířatům. Rozdáváme-li lásku, vrací se nám zase jenom láska.

Nikdo z nás neví, kolik času mu na téhle cestě ještě zbývá. Nikdo z nás neví, jestli bude mít zítra ještě možnost říci někomu blízkému „Miluji Tě.“ Neztrácejme drahocenný čas a naučme se dávat svoji lásku najevo.

Současný latinskoamerický spisovatel Gabriel Garcia Márguez, který je vážně nemocný, poslal dopis na rozloučenou svým blízkým a přátelům. Jsou v něm myšlenky člověka, který ví, že už neudělá a neřekne spoustu věcí, které za svého života nestihl.

Zde je několik jeho myšlenek:

Možná bych neřekl všechno, co si myslím, ale dozajista bych si rozmyslel co říci.

Buď nablízku těm, které miluješ. Opakuj jim, jak moc je potřebuješ. Měj je rád a chovej se k nim hezky. Udělej si čas na to, abys řekl „Mrzí mě to“,„Odpusť“,„Prosím Tě“,„Děkuji“ a všechna slova lásky, která znáš.

Kdybych věděl, že se dnes naposledy dívám, jak spíš, stiskl bych tě v objetí a v modlitbách byl prosil Boha, abych směl chránit tvou duši.

Nikdo na Tebe nebude vzpomínat pro to, co sis myslel vskrytu. Žádej Pána, ať Ti dá sílu a moudrost, abys své myšlenky sdělil.

Doufám, že některé z Vás tato slova osloví, tak jako mě.

S láskou, Anna-Mariel.

 

Srdce naplněné láskou.

Často se v současné době, kdy prožíváme různé katastrofy a válečné konflikty, mluví o srdci a také o lásce. Všichni jsme přece naplněni láskou. Každý milujeme své blízké, své domácí mazlíčky, někdo také svá auta a ostatní majetek, jiní zase zemi a přírodu.

Ano všichni milujeme.

Myslím, že právě teď je na místě otázka, zda tahle naše láska pramení opravdu ze srdce. Láska pramenící ze srdce je láska plná soucitu a porozumění. Podívejme se okolo sebe a zamysleme se, jak se někdy chováme ke svému okolí, k lesům, vodě a k ostatní přírodě. Potom se opravdu musíme ptát, zda je naše chování naplněné láskou.

Každý člověk touží být milován, každý hledá k sobě někoho blízkého, kdo ho bude mít rád a bude mu projevovat svoji lásku. Je tak krásné slyšet od blízkého člověka „Miluji Tě“. Ale ruku na srdce, dokážeme to říci i sami sobě? Dokážeme sami sebe milovat tak, jak to očekáváme od svých blízkých?

Sebeláska je u každého člověka velmi důležitá, není v ní nic sobeckého, ba právě naopak. Člověk naplněný sebeláskou, s láskou pohlíží i na své okolí a své blízké. Takový člověk nikomu neubližuje. Takový člověk ke všemu přistupuje s pochopením a soucitem.

Chcete vědět, jak moc sami sebe milujete?

Je to jednoduché, postavte se před zrcadlo, dívejte se sami sobě do očí a řekněte si „(křestní jméno) Miluji Tě“. Pokud se Vám to podaří, jste na tom se sebeláskou opravdu dobře. Ti z Vás, kteří budou mít problémy lásku sobě vyjádřit, by si měli uvědomit, jací jsou úžasní lidé. Co všechno už jste v životě prožili a dokázali. Potom snad pochopíte, že tak jedinečný člověk jako jste Vy sami, si opravdu zaslouží být sám sebou milován.

Kdybychom milovali všichni sami sebe, byli bychom milující bytosti a tahle země by zářila láskou. Kde je čistá a bezmezná láska, tam není místo pro zlobu, nenávist ani bolest a utrpení.

S láskou, Anna-Mariel.

 

Setkání duší.

V dnešní den zastavil se čas, dnes spojily se cesty. Současnost a minulost propojily své trasy. V dnešní den současnost ustoupila do pozadí a minulost převzala její místo. Duše se otevřela a vnímala to, co je v ní po staletí uloženo.

Pod rouškou mlhy se jevily obrazy z dávné minulosti. Nejprve zahřáli srdce láskou a posléze jej naplnili lítostí. Ptám se, lítostí nad čím?

Setkaly se dvě duše, byly sobě tak blízké a zároveň tak vzdálené. Cítily v sobě vroucí lásku, úctu a požehnání. Cítily lítost a rovněž blaženost. Setkaly se dvě duše, které kráčely s pocitem opuštění, kráčely sami, ale spojeny s domovem.

Jak nádherné jsou chvíle, kdy mlhavý závoj poodkryje svůj cíp a nechá nás nahlédnout pod jeho okraj. Jak blízké jsou srdci chvíle, kdy ucítí vůni domova a doteky vzdálené a přitom tak blízké minulosti.

Je krásné zaposlouchat se do vzdálených tonů minulosti a přítomnost nechat volně plynout. Má duše dnes zakusila dotek domova, cítila vůni a lásku, která jí ovanula.

Má duše se přiblížila k domovu, cítí jeho pohlazení a lásku, cítí něhu a krásu, která z něj vychází. Ale cítí i smutek, že musí žít tak daleko od něj.

Až přijde ten pravý čas, šťastná a naplněná láskou, navrátím se tam, kde je můj milovaný domov. Místo které miluji, místo které je mi tak moc blízké, ale i vzdálené.
Vrátím se domů…

S láskou, Anna-Mariel.

 

Přijetí lásky.

Prožíváme krásné a teplé, podzimní dny plné sluníčka. Takové počasí nám umožňuje načerpat dostatek síly na blížící se zimu. Měli bychom být šťastní, spokojení, a  vděčně užívat tyto krásné dny. Ale někteří z nás v sobě cítí neklid, neustále jsme s něčím nespokojeni, něco nás tíží.

Ptáte se proč? Proč nedokáže člověk souznít s přírodou, proč se nedokáže radovat a být šťastný?

Nacházíme se v období, kdy celá naše planeta mění své vibrace. Také se mění vibrace energie, která přichází na zem. Pokud se mění vše okolo nás, zákonitě se musí měnit i naše energie. V současné době zesiluje energie lásky. Tato hřejivá energie se snaží v nás všech probudit lásku, soucit a porozumění. Ne vždy se dokážeme přizpůsobit, ne vždy se lehce zbavujeme starých zvyklostí a způsobu myšlení.

Někdy si neseme ve svém nitru spoustu bolesti, zranění a křivd. Nejsme schopni, občas ani ochotni, někomu kdo nám ublížil, odpustit. Tyto bolesti ukrýváme hluboko a nikomu nedovolíme na ně sáhnout. Máme je uložené spoustu let, občas se nám přihlásí, někdy trochu zabolí a pak se zase neozývají. Láskyplná, hřejivá energie nás ale nutí, abychom odkryli tyto bolesti a dovolili jim vyjít na světlo. Tím že nedokážeme odpustit staré křivdy, ubližujeme především sami sobě, je to naše srdce, které cítí bolest. Když dokážeme odpustit, pocítíme velkou úlevu a radost. Cítíme, jak bolest ustupuje, vnímáme, jak nám mizí tlak z hrudníku a my se můžeme konečně volně nadechnout. Je to krásný, osvobozující a uvolňující pocit. Kdo z Vás ho zažil, jistě mi dá za pravdu.

Občas jsou prožitky tak silné, že se neubráníme slzám. Nejdříve jsou to slzy bolesti, které se postupně mění na slzy radosti. Jsme šťastni, že jsme konečně dokázali, odhodit ten velký balvan, který nás tak moc tížil. A stačilo tak málo, podívat se do svého nitra a s láskou vše vyčistit.

Otevřeme svá srdce lásce, dovolme jí vstoupit a zůstat v našem nitru, pečujme o ní jak nejlépe umíme… Jsme li naplnění láskou, rozdáváme okolo sebe zas jen lásku.

Kdo má srdce naplněné láskou nikomu neubližuje.

S láskou, Anna-Mariel.