Tak jako je zastřený a mlhavý tento obrázek, často bývá zastřená a mlhavá i naše minulost. Stačí jemně poodhalit závoj, který jí zakrývá, potom je nám dovoleno nahlédnou do svého nitra…

Na této stránce se můžete seznámit s příběhy mých klientů, které prožívali při čakrové terapii. Všechny příspěvky sem vkládám pouze tehdy, pokud obdržím souhlas s jejich zveřejněním. Jsou to příběhy někdy jen stěží pochopitelné, přesto je prožívají mnozí z nás.

---

Všechno má svůj čas.

Jitka během svého dosavadního života porodila a vychovala tři děti. Nebylo to pro ni jednoduché období. Manžel za prací dojížděl a domů se vracel pouze na víkendy. Takže veškeré zaopatření rodiny, byla během týdne nucena obstarávat sama. Děti dorostly do dospělého věku a Jitka se mohla začít trochu věnovat sama sobě. Pomalu se blížil čtyřicátý pátý rok jejího života a tak zvolnění bylo zcela na místě. A v té době přišla nečekaná zpráva… Je opět těhotná. Z neplánovaného početí má přijít na svět chtěné a s Láskou očekáváné dítě.

S blížícím se porodem, začalo její fyzické tělo dávat najevo, že těhotenství je pro něj velkou zátěží. Nakonec deset dní před termínem přišel císařským řezem na svět zdravý chlapeček. Po císaři v těle propukl velký a vleklý zánět, který Jitku hodně potrápil. Útěchou jí bylo krásné, zdravé a klidné miminko, které jí dávalo čas na uzdravení.

Dnes jsou Šimonkovi víc jak čtyři roky a maminka začala vnímat začínající problémy. Pokud se mu něco nelíbí, snaží se prosadit svou silným křikem (což by nebylo až zas tak neobvyklé). Ale změny chováni, lze vnímat i v jiných oblastech a tak se maminka rozhodla vyhledat pomoc.

Při diagnostice čaker jsem zjistila, že dítě je úplně bez energie, cítilo se ve velkém sevření a osamocení. Díky zablokování příjmu energie, nedokázalo novou čerpat. Udělala jsem na dálku pročištění a malého napojila na energie. Po nějaké době jsem vnímala, jak se energeticky vrátil do maminčina lůna. Nezbývalo než počkat, až se sám rozhodne toto místo bezpečí opustit. Přišel den, kdy jsem cítila bolesti v podbřišku a otevírání porodních cest. Šimonek se rozhodl přijít opět na svět. Během noci proběhl krásný porod na energetické úrovni. Když jsem o tom druhý den informovala Jitku, potvrdila mi, že v ten samý čas cítila podobné bolesti. A také mi předala, pro mě úžasnou informaci. Šimonek zůstal v mateřském lůnu přesně deset dnů. Chybělo mu těch deset dnů, o které přišel dříve na svět. Během této doby se krásně otevřel příjmu energii, energie načerpal a bylo možné vnímat celkové zklidnění. Z jeho nitra zmizel pocit samoty a neklidu.

Opět se potvrdilo, že všechno má svůj čas, správnou chvíli a své místo. Jsem moc Vděčná, že mi bylo dovoleno uklidnit jednu dětskou dušičku. Napojit jí na energie a umožnit, aby se na Zemi cítila bezpečně a spokojeně.

S Láskou a Pokorou Děkuji, Anna Mariel.

Hledáme sami sebe.

Hledání, poznání a přijetí sebe sama…. téma nesčetněkrát popsané a prohovořené, ale přesto neustále aktuální a nekonečné. Proč? Protože když hledáme sebe sama, tak se nenajdeme v informacích, ale najdeme se pouze v prožitcích, které nám cestu do vlastního nitra otevírají. Život na Zemi pro nás neznamená jen spojení s hmotným světem a užívání jeho darů. Život na Zemi je pro nás důležitý především po duchovní stránce. Naším úkolem je uvědomit si kdo jsme, kam směřujeme a co jsme se přišli naučit. Uvědomit si sám sebe a spojit se se svým vnitřním Já- vnitřním dítětem. Je to první a základní krok k vykročení na cestu sebepoznání. Ne vždy dokážeme naslouchat hlasu svého vnitřního dítěte a zarputile odmítáme změnit směr dosavadního života. Vždyť měnit sám sebe je to nejtěžší, co může člověk dělat. Je to to nejtěžší, ale na druhou stranu přináší ten nejkrásnější prožitek, při kterém vnímáme pocit vnitřního klidu, harmonie a bezbřehé Lásky k sobě samému. Tím, že odmítáme naslouchat hlasu svého nitra, roste v nás napětí, pocity prázdnoty a disharmonie. A to jak po psychické stránce tak i tělesné. Pocit uvolnění nastává ve chvíli, kdy jsme ochotni sejít ze staré, vyšlapané cesty a vykročit na novou cestu poznání.  

Vždy jsem vděčná za každého klienta, který našel v sobě sílu a odvahu podívat se do svého nitra. Odpoutat se od toho, co už pominulo a s nadějí vykročit na svoji novou cestu. Roman je jeden z lidí, kteří dokázali pochopit, že pro zlepšení svého fyzického i duševního zdraví, je třeba udělat změny. Odpoutat se od všeho minulého i nepotřebného a najít sám sebe. S Romanovým svolením se s Vámi dělím o jeho zpětnou vazbu na předešlou terapii.

Dobrý den Aničko, rád bych Vám poskytl zpětnou vazbu ohledně moji terapie. Je pravda, že už tří čtvrtě roku procházím nějakou krizí. Jsou dny, kdy se necítím vůbec dobře jak fyzicky tak i psychicky. V den Vaší návštěvy jsem byl úplně vyčerpaný a neměl jsem vůbec žádnou energii. Mé čakry podle toho taky vypadaly. Po terapii to bylo lepší. Čakry, psychická i fyzická síla se postupně vracely.

Během terapie jsme řešili spoustu věcí. Ale jedna mě zasáhla dokonale… V ten den večer po terapii před spaním se mi otevřelo téma mého vnitřního dítěte. Zasáhlo mě to hodně hluboko. Řešil jsem to i s manželkou a dohnalo mě to k silnému pláči. Docela dlouho trvalo, než jsem to ze sebe dostal a prožil. Ale pak jakoby vše odešlo a já mohl zase normálně fungovat. Následující dny se má energie vracela a já se teď cítím docela fajn. Sem tam ještě cítím stažené břicho kolem žeber. Ještě jednou děkuji za Vaši terapii. S pozdravem a přáním hezkého dne, Roman.

Romane, děkuji. S Láskou, Anna Mariel

Spánková paralýza a duch zemřelého.

Dobrý den, dnes bych se s Vámi ráda podělila o svůj příběh a zkušenost s Aničkou. Před dvěma a půl lety mě poprvé začala trápit spánková paralýza. Mnoho z vás určitě ví, o čem píšu, ale pro ty co nevědí, tak vysvětlím… Když člověk spí, tělo je ve skutečnosti po celou dobu paralyzováno. Kdyby se tak nestalo, pokaždé když bychom se chtěli ve snu nějak pohnout, hýbali bychom se i ve skutečnosti. To že se nemůžeme pohnout, vůbec nevnímáme, protože sníme a v našich snech se normálně hýbat můžeme. Spánková paralýza je stav, kdy se probudí váš mozek, ale tělo je pořád paralyzované. Zajímavé je, že třeba já konkrétně v těchhle stavech normálně vidím, přitom na venek vypadám, že spím. Tenhle stav je na internetu vysvětlen jako rozšířený stav vědomí, kdy je člověk na hranici mezi dvěma světy. Normálně vnímáme 5% všeho co se kolem děje, ale v tomhle stavu, jsme schopni vnímat vše. Živě si pamatuji, když jsem paralýzu zažila poprvé. Usínala jsem na zádech u zapnuté televize. Najednou jsem se probrala a nemohla jsem se vůbec hýbat. Dostala jsem hrozný strach, protože jsem o paralýze nikdy předtím neslyšela. Vůbec jsem netušila co se děje. Chtěla jsem se hrozně pohnout, ale nešlo to. Z paralýzy si pamatuji, že v televizi běžel seriál a po vzbuzení se mi to potvrdilo a pamatovala jsem si vše, o čem mluvili. Byl to velice divný a nepříjemný stav ale jediné co jsem věděla, bylo to, že už to nikdy znova zažít nechci. Ze zvědavosti jsem hned začala na internetu hledat, co by to mohlo být a jak proti tomu bojovat. Od malička jsem se bála všech nadpřirozených jevů a bytostí a to co jsem se dočetla na internetu, mi moc nepomohlo. Nicméně paralýza se začala opakovat častěji a častěji a začalo se přidávat silné hučení v uších, zrakové i sluchové halucinace. Pamatuji si, jak jsem viděla nad sebou levitovat osobu v nějakém hnědém hábitu, ale do obličeje jsem jí neviděla. Díky Bohu, jsem se po chvilce vzbudila a všechno bylo v pořádku, zůstal jen hrozný pocit strachu, bezmoci a úzkosti. Srdce mi bušilo o sto šest a probudila jsem se zpocená od hlavy až k patě. Žádná z mých paralýz nebyla delší než 20 vteřin (může trvat i několik hodin), ale díky strachu z neznámého, který byl v tom stavu 100x intenzivnější, to byl můj nejhorší zážitek v životě. Paralýzy se opakovaly a opakovaly a já z toho byla psychicky hrozně vyčerpaná. Mnohokrát jsem kvůli tomu i brečela, bála jsem se být sama doma nebo jít spát, snažila jsem se to odkládat, co nejvíc to šlo, dokud jsem nepadla únavou. To jsem mela jistotu, ze paralýza nepřijde, protože jsem na to byla až moc unavená. Jednou jsem se svěřila kamarádce, která řekla, že se zeptá známé kartářky, jestli neví co s tím. Kamarádka mi poté sdělila, že mám v pokoji ducha. Byla jsem strachem bez sebe. Ten den jsem přišla domů večer, až jsem mela jistotu, že jsou doma rodiče. Rodičům jsem se svěřila, ale ti se mi akorát vysmáli, že to mám z toho, že ponocuju a že nic takového neexistuje. Od té chvíle jsem se snažila dělat, že se nic nestalo, a že je vše tak jak má být. Nechápu, jak se to stalo, ale 2 roky jsem ji už znova nezažila. Skoro jsem na ni zapomněla, avšak před pár měsíci se mi znova začaly tyto stavy vracet. A 100x intenzivněji než tenkrát. Od té doby co jsem si začala připouštět, že to možná nemusí být jen normální jev, který občas zažije každý z nás, ale může v tom hrát roli i něco nebo někdo, tyto stavy byly k nevydržení. Nedávno jsem prožívala docela náročný týden. Škola a učení, praxe v nemocnici na 5:50 a do toho jsem si chtěla užít s kamarády a přítelem pěkný víkend, ze soboty na neděli jsem nespala. V neděli večer jsem přišla unavená domů. Sotva jsem si dala sprchu a hned padla hotová do postele. Všechno ale přišlo až druhý den večer, když jsem se chystala spát. Paralýzu jsem měla dohromady asi 7x za sebou. Přidal se až bolestivý hlasitý pískot v uších, až jsem myslela, že mi každou chvíli praskne hlava. Dále cukavé pohyby hlavy, to se mi předtím ještě nikdy nestalo a slyšela jsem kroky po pokoji. Od doby co tímto trpím, zásadně nespím na zádech, protože po moji předchozí zkušenosti bych to asi nerozdýchala. Najednou přišel táta do pokoje, aby mi zavřel okno, které jsem měla otevřené. Ležela jsem čelem ke zdi, takže mi neviděl do obličeje. Cítila jsem se tak bezmocně jak ještě nikdy. Snažila jsem se mu silně dát najevo, ať mě vzbudí, snažila jsem se řvát, brečet, nahlas a rychle dýchat abych na sebe upozornila, ale ve skutečnosti se se mnou vůbec nic nedělo. Vypadalo to, že si poklidně spím. Musela jsem ji hold přečkat sama. Takhle se to opakovalo druhý den a zase jsem jí měla několikrát po sobě, byla jsem zoufalá, brečela jsem přítelovi do telefonu. Nechápala jsem proč se tohle děje zrovna mě. A pokaždé se přidávaly nové věci jako hlasy, stíny, tlak v hlavě, na hrudi atd.. Začínala jsem na tom být psychicky vážně špatně. Až to přítel už nevydržel a spojil mě s Aničkou. Té jsem se svěřila s mým problémem a ihned mi volala na telefon. Čistila prostor kolem mě, napojila mě na přívod energie, dala mi i několik rad co dělat, když se to stane znovu a snažila se mi vysvětlit, že se není čeho bát. Po hovoru jsme si ještě chvíli psaly. Cítila jsem se najednou o hodně lépe, protože jsem věděla, že o tom někdo ví a je v tom se mnou. Domluvily jsme se, že by o 3 dny později dojela za mnou a společně se podívaly kdo, nebo co za tím stojí. Během terapie jsem měla konečně pocit bezpečí a cítila jsem se celkově velmi příjemně. Zjistily jsme příčinu tohohle mého problému. Jednalo o Ducha vzdáleného příbuzného, který se zdržoval v mojí blízkosti a za každou cenu se snažil na sebe upozornit. Všechno co Anička zjistila, byla pravda, kterou mi pak ještě babička potvrdila. Je to zhruba 4 dny po terapii a spánkovou paralýzu jsem už znovu nezažila. Anička je úžasná a velice pozitivní osoba, která mi ukázala i jiný pohled na svět a jiný pohled na sebe samotnou… Za to bych jí velice ráda ještě jednou poděkovala  Doufám, že tenhle můj příběh někomu pomůže, a jestli zrovna vy prožíváte něco podobného, tak neváhejte Aničku kontaktovat.

Přejí  všem krásný den, Monika.

Zázrak zrození.

Je krásnější chvíle v životě než ta, kdy maminka prvně sevře v náručí své právě narozené děťátko, které je zplozené z velké a upřímné Lásky. Odpovědět si můžeme každý sám. Má odpověď je „ Není. “

Moje cesta s některými klienty se propojí jen na krátkou chvíli a poté, jdeme každý svým směrem. Ale jsou též lidé, kteří vstupují do mého života na dlouho. Tady už se klient mění na někoho, kdo se méně či více stává součástí mého života. Vnímám jeho starosti, problémy, strachy, ale i radosti a spokojenost. Navzájem obohacujeme své životy prožitky, které nám přinášejí uvědomění, Lásku a někdy i bolest, která k životu neodmyslitelně patří.

Před mnoha měsíci vstoupila do mého života žena s mužem, kteří se stali mými klienty…  A pak jednoho dne přišla krásná zpráva „ Aničko, jsem těhotná “. Úžasnééé, cítila jsem nepopsatelnou radost a Lásku. Všichni víme, jak čas nezadržitelně letí. A pojenou nastává toužebně očekávaný den. Miminko se rozhodne opustit bezpečí, které mu doposud poskytovalo maminčino lůno a začíná ohlašovat svůj příchod. Jiří píše “ Myslím, že dnes přijde Jiříček na svět.“ Je dovoleno Lucince při porodu pomáhat a tak jdeme na to. Protože její tělo, se při terapiích naučilo energie přijímat, není problém se spolu na dálku propojit a otevřít se příjmu energii. Přichází dobrá zpráva, pociťuje úlevu a vnímá energetickou pomoc. Je to úžasné. Byly jsme spolu propojeni několik hodin a mě bylo dovoleno cítit nejen to, co se odehrává v jejím nitru, ale i bolest na tělesné úrovni. V noci přichází očekávaná zpráva „ Už jsme tři. “ Jsem vděčná a děkuji. Bolest, kterou bylo umožněno mi vnímat, nebyla až zas tak moc ostrá a intenzivní, ale i tak mi zase umožnila silně procítit reakce těla při porodu. A nejen reakci těla. Ale také cítit ten nepopsatelný proud Lásky, kdy se celý Vesmír zachvěje a vyprovází na svět další lidskou bytůstku. Během noci cítím, jak se Dušička dítěte se mnou spojuje a využívá napojení na energie, kterých byla doposud součástí. Až se dokáže sžít s novým prostředím, sama se pozvolna odpojí a vydá se na svoji vlastní cestu.

Jsem nesmírně vděčná Jiřímu a Lucince za to, že jsem mohla díky nim prožít chvíle bolesti i sílu nepopsatelné Lásky při zrození. Děkuji, že jsem mohla předávat všechny energie, které v danou chvíli přicházely. O tom, že propojení mezi mnou a Lucinkou bylo vnímáno oboustranně, svědčí i toto poděkování „ Aničko, moc děkuji za všechno, za veškerou pomoc a Lásku, která se ke mně dostala, bylo to úžasné….“ Jsem nesmírně vděčná, že jsem mohla být opět součástí zázraku, kterým zrození bezpochyby je.

S Vděčností a Pokorou děkuji, Anna Mariel.    

Předčasný porod.

Poslední dobou mám možnost stále více pracovat s dětmi, což mě velmi obohacuje a dává nové zkušenosti i prožitky, za které jsem velmi vděčná. Ať už jsou to děti mající problémy sami se sebou, nebo nedokáží čelit energetickým útokům, či tělesně nebo duševně zaostávají, vždy jsou pro mě tato setkání velkým požehnáním. Terapie s dětmi jsou úžasné i v tom, že ony přijímají pomoc bez myšlenkového omezení. Neřeší, nepátrají, jen se otevřou a dovolují si přijímat, co přichází. Velmi intenzivní zážitek je při spojení s miminkem, ať je po narození nebo ještě v mateřském lůnu, jsou zde krásně vnímatelné jeho pocity….

Před pár měsíci mě kontaktovala moje známá. Měla krátce po porodu, který proběhl předčasně. Miminko se narodilo v 31. týdnu s váhou 1450. gramů. Už je všeobecně známo, že když není budoucí maminka psychicky v pohodě, tak se to dříve nebo později vždy nějakým způsobem projeví. Buď přímo v těhotenství, nebo později na dítěti. Vendulka už dvě děti má, a když zjistila, že se k nim chystá přijít další, jejich rodina přijala zprávu s radostí. Problém nastává ve chvíli, kdy zjistí, že její maminka, která jí s dětmi též pomáhá, jejich radost nesdílí, ba právě naopak. V té chvíli začíná prožívat vnitřní rozpor a napětí. Netuší, jak se celá situace bude vyvíjet dál. Na jedné straně Láska k nenarozenému dítěti, na straně druhé odmítavý postoj z maminčiny strany. Nelehká a v té době prakticky neřešitelná situace, která Vendulku velmi zneklidňuje.

V 31. týdnu nastávají zdravotní komplikace, následná hospitalizace přináší další problém, rozbroje a napětí. Doma dvě děti, pracující manžel a neoblomná maminka, která není ochotna pomoci. Velké vnitřní napětí, bezmoc a rozhodování co dělat dál, se brzy projevují… Po celonočním přemítání přichází rozhodnutí. Ráno podepíše reverz a odchází domů k dětem. Jenže místo cesty domů se ocitá na porodním sále. Její ranní krvácení donutilo lékaře rychle jednat a miminko přivádějí na svět císařským řezem. Děťátko odnášejí, napojují na přístroje a maminka zůstává na jiném oddělení.

Dva dny po porodu se s miminko spojuji a energeticky jej připojuji na sebe. Pohled do jeho nitra není vůbec radostný. Vnímám velkou vnitřní zimnici, bolest a tlak na hrudníku, také bolest i tlak v celém těle. Dítě je velmi sevřené, nedostatečně přijímá energii a má v sobě pocit velkého osamocení a necítí pocit bezpečí. Další dny lze vnímat, jak z našeho vzájemného propojení, dokáže energie krásně přijímat. Jeho nitro se uklidnilo a po vnitřním napětí a zimnici už není ani památky. Jen cítím, že hadička v krku, která mu umožňuje přijímat potravu, mu působí problém. Vendulce je dovoleno trávit s ním více a více času, což se velmi pozitivně projevuje na jeho vnitřním rozpoložení. Asi po 14 dnech je přemístěno miminko k ní na pokoj. Teď mezi nimi dochází k velmi silnému energetickému propojení. Už nebude potřebovat moji energii a vnímám, jak se miminko začíná pozvolna ode mě odpoutávat. U jeho srdce je cítit Láskyplný a hřejivý pocit. Ano, teď už zůstává u svojí maminky, cítí její mateřskou náruč, která mu poskytuje tolik potřebné bezpečí. Konečně se s ní mohlo plně propojit a cítit naplno její Lásku.

Po dalších téměř 14 dnech, překračuje miminko porodní váhu a odjíždí s maminkou domů. I zde je na čakrách vidět, jak příznivě působí láskyplné prostředí domova. Vendulko, moc děkuji za to, že jsem mohla s Vámi oběma prožívat tyto krásné a zároveň velmi náročné chvíle. Děkuji, že mi bylo dovoleno, být Vaší součástí.  

S Láskou OBJÍMÁM, Anna Mariel.

Mateřství a Láska.

Žena, krásné stvoření, jejímž posláním je být nositelkou života. Umožňuje dalším duším, přijít na Zemi. Dává jim lidské tělo, které vyživuje až do posvátného okamžiku zrození. S němým úžasem lze vnímat dokonalost, s jakou se vyvíjí a rodí děti.

Terapie s nastávajícími maminkami mi vždy dávají hluboké citové prožitky a nové, obohacující zkušenosti. Ať už jsou pozitivní či negativní, vždy jsou pro mě velkým přínosem a jsem za ně nesmírně vděčná.

Každý z nás můžeme naprosto odlišným způsobem, prožívat téměř stejné situace. Svědčí to o tom, že náš pohled na život je velmi rozdílný. To co někomu působí radost, může druhého člověka ranit… Mé dvě klientky prožívají stejnou životní událost, očekávají narození děťátka. U obou došlo k neplánovanému otěhotnění. Sabinka chtěla nejdřív vytvořit domov, dle svých představ a pak do něj přivézt dítě. Deniska toužila po druhém dítěti, jenže to delší dobu nepřicházelo. Začala budovat karieru a touhu po dítěti odsunula do pozadí. Obě tyto krásné ženy, měly svou vlastní představu o svoji budoucnosti. Ale dušičky dětí, jejich rozhodnutí nerespektovaly a přišly ve chvíli, která pro ně byla příhodná. Zde mám možnost vnímat, jak rozdílným způsobem se s touto situací sžily.

Při terapii s nastávající maminkou je mi dovolenou se napojit na děťátko, pokud to děťátko samozřejmě dovolí. Komunikovat s ním, vnímat jeho pocity a zprostředkovat je i mamince. Terapie s Deniskou byla pro mě velmi smutná. Cítila jsem vlažné propojení… mezi maminkou a děťátkem se nevytvořilo pouto a neproudila Láska. Maminka nedokázala vnímat vůbec žádné spojení. U dítěte byla cítit lítost a strach. Deniska mi potvrdila, že těhotenství nepřijala s nadšením a s dítětem komunikuje jednou denně v přítomnosti staršího dítěte….          Terapie se Sabinkou mě vždy naplní překrásnými pocity. I když početí bylo neplánované a v „nevhodný“ čas, od první vteřiny své dítě miluje a neustále jej zahrnuje svojí Láskou. Pro mě je velmi krásné vnímat, jak se mi zvětšuje bříško a cítím pohyby i pocity dítěte. Vnímat jeho Lásku, která se propojuje se srdcem maminky. Je to hřejivý a třpytivý proud energie, který je spojuje. Při prvním propojení mi Sabinka popisovala, jak s děťátkem komunikuje a vyjádřila naději, že ono to vnímá. V té chvíli se stala úžasná věc. Od dítěte vyšel proud zářivé, hřejivé energie, která zaplavila celé její srdce. Byla to velmi silná energie Lásky. V té chvíli jsme byly obě šťastné a velmi vděčné za to, jakým způsobem nám dalo dítě najevo, že její Lásku vnímá a cítí. Obě jsme cítily nepopsatelně krásný pocit, hrudník nám zaplavilo teplo a oči se rosily štěstím. V průběhu terapie jsem přijala informaci, že tyto pocity propojení mezi maminkou a děťátkem, je mi dovoleno zprostředkovat i tatínkovi, nebo jiné blízké osobě. Děťátko souhlasilo s připojením tety…. Sabinka leží na lehátku. Nejdřív se napojím na ní a děťátko. Když nám dává dítě najevo, že naše spojení vnímá, přes srdeční čakru propojujeme i Anetku. Po chvíli i ona začíná vnímat těhotenské bříško, pohyby dítěte, signály i Lásku, které nám vysílá k srdcím. Opět nás všechny, tentokrát už tři, zaplavuje překrásný pocit. Pocit štěstí, naplnění, blaha i nekonečné a vše objímající Lásky. Naše oči se naplní slzami štěstí. Jsou to velmi krásné prožitky, které v sobě cítím a vnímám ještě několik hodin.

Děkuji Tobě Denisko, že jsi mi umožnila cítit, co prožívá dítě v maminčině lůně, když od ni nedostává takové množství Lásky, jaké potřebuje. Děkuji Tobě Sabinko, že jsi mi dovolila prožít krásné chvíle mateřství, doslova prosycené velkou Láskou, štěstím a naplněním. Děkuji i za Anetku, které jsi tyto prožitky též předala.

Děkuji za to, že je mi dovoleno tohle vše procítit a že mám možnost se s Vámi o tyto zkušenosti podělit. Děkuji. S Láskou OBJÍMÁM, Anna Mariel. 

Nejsem obětí, jsem tvůrcem svého života

Žijeme si v klidu svůj život a často nás ani nenapadne, že by se mohlo něco výrazně změnit. A najednou přichází jedno pozitivní vyšetření a vše, co bylo doposud samozřejmostí, se rozplyne jako ranní mlha. Stojíme tváří v tvář vážné nemoci a záleží jen na nás, jak jí dokážeme přijmout. Můžeme se stát její objetí, můžeme propadat panice a beznaději. Ale také můžeme nemoc přijmout, zastavit se a zamyslet nad tím, na co nás tělo nemocí upozorňuje. A nejen se zastavit a zamyslet, ale hlavně sebrat odvahu a začít něco ve svém životě měnit. Mirka je jedna z těch lidí, kteří pochopili, že příčina nemoci se nachází v jejím nitru, že je třeba léčit tělo, ale i Duši. Je pro mě krásné a inspirativní pracovat se ženou, která má v sobě velkou sílu a chuť změnit svůj život a uzdravit se. A já pevně věřím, že to dokáže.

S Mirčiným souhlasem zde vkládám její vyznání: Spoustu z Vás přátel a kamarádů už ví, co mě potkalo. A zbytku to již jen upřesním… Díky Fotograf – Milan Kruliš vznikly tyto fotografie, které přikládám. Nechci se tu nikterak vystavovat bez vlasů, ale proč vlastně vznikly ??? Před koncem roku jsem si domluvila focení s Milanem na jaře s mojí Beruškou, aniž bych tušila, co mně zastihne hned v Lednu na začátku roku, v Prosinci 2014 jsem změnila práci a naplánovala spoustu dalších aktivit, na které jsem dříve neměla čas…., bohužel se během týdne v Lednu vše změnilo, když mi lékaři oznámili šokující zprávu, že mám rakovinu… život se Vám zhroutí během vteřiny…. nechcete tomu ani věřit a myslíte si, že je to jen sen… byla jsem na dně…… šokovaná léčbou, která mě čeká…. Pár dní mi trvalo, než jsem se s tím smířila, díky podpory rodiny a holkám z ČerticeCZ, které se mnou trávily těžké chvíle… a taky podpory od Vás všech, kteří mě podpořili a podporují…, děkuji známým, kteří se pro mě stali přáteli, protože pro mě udělali víc, než přátelé, od kterých to čekáte… Také DĚKUJI Mudr.M.Beutlovi a počítám s tím co mi slíbil.

Když jsem napsala Milanovi K., co mě potkalo, vnuknul mi focení bez vlásků. V tu chvíli mě napadlo…pokud vložím fota na FB, že to může otevřít oči i těm, kteří s tím do této doby neměli co dočinění. Nenechávejte nic náhodě, zkrátka na nic nečekejte, buďte o krok napřed a informujte se o této NEMOCI…z čeho může přijít… A ZABRAŇTE TOMU, AŤ VÁS NEDOSTANE !!!

A teď pár slov k fotkám… Mám tam úsměv, ale za ním je spoustu slz (jak zpívá Anna K..mám jich plný truhly), zklamání a bolesti v srdci…, ale přesto CHCI ŽÍT JEŠTĚ DLOUHO, BUDU ZDRAVÁ A ŠŤASTNÁ … ZKRÁTKA ZVÍTĚZÍM !!!

Chci být dlouho maminou svého skvělého syna ONDRY.

Chci být dlouho dcerou svých rodičů MILADY a MIRKA a vnučkou babičce RŮŽENCE.

Chci být dlouho sestrou sestře MILADĚ.

Chci být dlouho ta otravná Čertice s ranním budíčkem

Chci patřit s mojí Beruškou mezi Vás motorkářskou rodinu.

Chci být dlouho Vaše KAMARÁDKA a PŘÍTELKYNĚ. JEŠTĚ JEDNOU VELKÉ DÍKY

Zuzanka jde svojí vlastní cestou.

Příchod dítěte na svět je povětšinou vždy velkou událostí. Narodí-li se zdravé dítě je to bezpochyby dar a Požehnání. Každý cítí velkou radost a štěstí. Jenže ne vždy se další vývoj odvíjí přesně podle našich představ. A tohle je i případ Zuzanky. Porod proběhl v pořádku, ale maminka si postupně začala uvědomovat, že je něco v nepořádku. Porod nebyl tak bezproblémový, jak se původně jevil, a miminko si odneslo trvalé následky. Když mě její maminka oslovila, měla Zuzanka už rok, ale byla na úrovni dvouměsíčního dítěte. Přesně v té době se totiž přestal její mozek vyvíjet. Při diagnostice jsem vnímala, že děvčátko je úplně bez energie a neschopné energii samo přijímat. Bylo cítit bezvládné tělíčko, ležící jako hadrová panenka. Při hlubším napojení jsem vnímala spoutanou a nepohyblivou Dušičku.

Sezení začalo očištěním Zuzančiny aury. Následně jsem si jí nechala od maminky uvázat do šátku a vice jak dvě hodiny jí měla napojenou na mé tělo. Při tomto tělesném i energetickém propojení její tělíčko přese mě dostávalo energii. Zuzanka po chvíli usnula a já jsem si uvědomila, že velmi těžce a nepravidelně dýchá. A na roční dítě, až neuvěřitelně silně chrápala. Jakmile jsem dostala informaci, že je čas předávání energie ukončit, vrátila jsem Zuzanku mamince. Malá se okamžitě dožadovala pití, což byla pro maminku radostná chvíle, která nebyla samozřejmostí. Přesto že jsem fyzicky předala dítě zpět mamince, vnímala jsem, že energeticky u mě zůstává i nadále. Neustále vnímám její přítomnost a pravidelně kontroluji stav energie. Je to krásný pocit cítit jak k ní energie neustále proudí. Ještě krásnější je vnímat změny, které na fyzickém těle během těchto dnů proběhly. S maminkou jsme zůstaly ve spojení a společně konzultujeme mé pocity a její pohled na vývoj situace. Zuzanka se během prvního týdne viditelně uklidnila, daleko lépe spí a také začala mít větší chuť k jídlu. V druhém týdnu bylo zřetelně cítit, jak si začíná uvědomovat sebe samu, jak se její Dušička uvolňuje a stává se pohyblivější. Největší radost jsem měla ze zprávy, že se jí prvně podařilo převrátit ze zad na bříško. V dalších dnech jsem silněji cítila, jak si více a více uvědomuje své tělo a jak v ní vzrůstá radostný a hřejivý pocit. Stále silněji si byla vědoma toho, že je a začala intenzivně prosazovat své požadavky. Další radostná zpráva-Zuzanka už téměř nechrápe a zklidnil se i její dech.

Z děvčátka bezvládně ležícího v postýlce, téměř nevnímajícího svět se běhen tří měsíců stalo dítě, které si uvědomuje sebe i své okolí. Dítě, které se dokáže převrátit ze zad na bříško, i když má ještě pocit, že ručičky jí překáží. Opět se mi potvrdilo to, co už nějaký čas vnímám. Pokud nemá tělo dostatek energie, jen velmi stěží se vypořádává s nejrůznějšími problémy. Z mého pohledu je nejlepší spolupráce se zvířátky a malými dětmi. Oni jsou schopni přijímat energie, tak jak přichází, aniž by do tohoto procesu vnášely své vlastní názory, chtění nebo pochybnosti.

Ano vím, čeká nás ještě dlouhá cesta a hodně úsilí. Hodně síly musí vynaložit Zuzanka se svojí maminkou. Já věřím, že holky to společně zvládnou a za pomocí posilujících energii se Zuzanka zotaví do té míry, do jaké to dovolí její tělo a Dušička. Cítím velkou vděčnost za to, že mi bylo umožněno se s malou Zuzanku setkat. Děkuji.

Může být příčina nemoci spojená s dalekou minulostí?

Na to, že se nemoc stala součástí našeho života, si většina z nás už zvykla. Jen je někdy nepochopitelné, když se jedna a ta samá nemoc vrací několikrát za sebou. Vrací se i navzdory tvrzení lékařů, že tělo už touhle nemocí onemocnět nemůže.

Milan již třikrát onemocněl rakovinou lymfatických uzlin. Pokaždé si prošel velmi náročnou léčbou chemoterapií. Když byly zničeny rakovinové buňky, podstoupil poslední, velmi agresivní dávku chemoterapie. V této chvíli se jeho organizmus vynuloval a tělo by mělo zapomenout, že tuhle nemoc zná. Poslední, silná dávka chemoterapie, vždy v těle zničila celý imunitní systém, proto všichni očekávali, zda se tělo vzpamatuje a přežije, či nikoli. Už po třikráte přežil… i navzdory tomu, že již po první léčbě, nemoc nikdy dostat neměl. Když Milan onemocněl stejnou nemocí počtvrté, lékaři nevěřícně kroutili hlavou. Teoreticky tato situace už po několikáté, vůbec neměla nastat.

Jelikož se nic neděje náhodou a setkání nás dvou bylo neodvratné, naše cesty se střetly a Milan se stal mým klientem. Při prvním setkání jsem vnímala uzavřeného a nepřístupného člověka, který nebyl příliš ochoten, otevřít své nitro. I tak se nám podařilo zrušit kletby, které na něm ulpívaly a také dodat tělu energii, aby mohl přežít další chemoterapii. Léčba byla velmi náročná a ke všemu se ještě zkomplikovala na energetické úrovni. V této době, kdy byl Milan velmi oslabený, se k němu připojil Duch zemřelého člověka, který jej velmi negativně ovlivňoval a odebíral mu tolik potřebnou energii. Milan jen velmi pozvolna otevíral své nitro, do kterého mě nechával nahlédnout. Cítila jsem velmi velkou bolest u srdce, která mě při harmonizaci dohnala až k pláči. Já velkou bolestí plakala, Milan ležel klidně na lehátku a nechápal, co cítím. Situace se obrátila, po vyšetření srdce. Vyšetření ukázalo, že jeho srdce dobře nepracuje. Od této chvíle se stal přístupnějším a uvolněnějším.

A tak se pozvolna začalo odkrývat jeho nitro, začala se pomalu probouzet minulost. Nahlédnutí do jeho nitra se mě bolestivě dotklo a uvědomila jsem si, proč bylo naše střetnutí nevyhnutelné. Tento člověk v 18 století prováděl inkvizice a měl na svědomí spoustu bolesti i utrpení. Já byla jednou z jeho obětí… Jednou v noci jsem byla probuzena a začal se mi před vnitřním zrakem odvíjet výjev z inkvizice. Viděla jsem starý, kamenný hrad a u něj hospodářské budovy. Také tohoto člověka, oblečeného v černém taláru, zabavujícího majetek. Nejenže zabavoval majetek, ale také lidi týral a ubíjel… V této chvíli jsem viděla sebe sama, jak ležím ztýraná v blátě a on mi dupe po zádech. Snažil se mě do bláta zašlapat. Najednou moje žebra tlak nevydržela a jeho bota se ocitla v blízkosti mého srdce. Byl to pro mě neuvěřitelný šok. Měla jsem radost, že tímto výjevem můj pohled do minulosti skončil… Ale ráno mi přineslo, pro mě úplně novou, zkušenost. Když jsem chtěla stát z postele, cítila jsem v celém těle velké bolesti. S velkou námahou jsem se postavila na nohy. Pojednou jsem nemohla dýchat a cítila velkou bolest v ledvinách. Jediné co mě v této chvíli napadlo „Já umírám“. Po chvíli všechny bolesti odezněly, jen jsem zřetelně vnímala díru v zádech, která prostupovala až k srdci. Ještě po dva dny jsem vnímala, že mám polámaná žebra a u srdce cizí botu. Tyto pocity už naštěstí nebyly provázeny bolestí.

Naše příští setkání bylo moji zkouškou, zda jsem schopna bez emocí pomoci člověku, který mi velmi ublížil. Při harmonizaci jsem Milanovi postupně vylíčila všechny mé prožitky. V této chvíli se začalo otevírat jeho podvědomí a on jasně a ještě podrobněji než já, vnímal celý děj… Bylo zapotřebí celou situaci pročistit a také požádat o odpuštění. Já už mu odpustila, ale nebyla jsem jediná, komu svým konáním velmi ublížil. Bylo pro něj dost nepochopitelné, vidět jasně dobu a děje, které proběhly v daleké minulosti. Je to pro něj úplně nová zkušenost, která mu umožnila pochopit spoustu věcí a také otevřela nový pohled na život. Následkem chemoterapie měl Milan problém s tvorbou červených krvinek. Po pročištění minulosti se situace změnila. Z celého srdce mu přeji, aby tento stav byl trvalý. Přeji mu brzké uzdravení a děkuji za zkušenosti a prožitky, které jsem mohla díky němu nabýt.

 

Samanta.

Před pár týdny mi bylo prvně umožněno si uvědomit, že energie, s kterými pracuji, mají pomáhat nejen lidem, ale i zvířátkům.

Byla jsem přítomna situaci, při které si kůň přerazil přední nohu. Po prožití velké bolesti a úzkosti, jsem přijala informaci, abych se podílela na jeho vyléčení. Byla to pro mě nová, velmi potřebná zkušenost, za kterou jsem moc vděčná.

Jak už velmi dobře vím, nic se neděje náhodou. Tato příhoda s koníkem, byla pro mě přípravou pro další práci se zvířátky. Nová příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Byl zde farmář, který hledal pomoc pro svoji nemocnou kravičku. Když jsme domlouvali vycházku na pastvinu, vůbec v té chvíli netušil, že mě splnil můj sen. Po mnoha letech mi umožnil se mezi tato úžasná stvoření vrátit. Za to mu z celého srdce děkuji.

Zde si můžete přečíst příspěvek, napsaný farmářem:

Chovám krásné stádo černých krav a snažím se, aby si zde prožily pokud možno spokojený život. Protože nejsem zvěrolékař, ke zdravotním problémům volám svého zkušeného veterináře. Krávy se volně pasou na pastvinách, kde mají dostatečný výběh, zároveň však zde není žádná plocha pro léčení. Při potížích s nohami mi většinou veterinář radí danou kravičku dát na jatka, aby se předešlo komplikacím.

Před nedávnem jedna kravička měla nemocnou nohu. Zavolaný veterinář po ohledání mi řekl, že jsou to namožené šlachy a medikační léčbou je 50%šance na uzdravení. Musel by jí píchat 5 dní léky do nohy. Nechtěl mi tahat peníze z kapsy a tak při jejím stáří mi doporučil počkat, jestli se to nezlepší nebo ji dát na jatka.

Kravička hubla, noha se nelepšila a blížila se zima, kdy se zdravotní potíže zhoršují. Tušil jsem, že se s ní budu muset rozloučit. Za několik dní nato mi Anička pověděla svůj zážitek s koněm a přišlo mi na mysl, že mi může pomoci. Poprosil jsem jí o pomoc.

Když se na kravičku napojila, zjistila, že se jmenuje Samanta. Duchovní bytosti ji začali léčit, zabalovat nohy do léčivých listů. Za dva dny bylo znát jak se Samantě daří, již nebyla smutná, naopak se začala chovat velmi živě, nemohla ještě úplně běhat, ale změna v chování u ní byla velmi markantní. Po týdnu je Samanta stejná „koule“ jako ostatní a je to nejveselejší kráva ve stádě.

Děkuji, Aničko tobě i všem duchovním pomocníkům.

Já Ti děkuji za krásný příspěvek.

Při návštěvách pastviny jsem si uvědomila několik skutečností a musela jsem si položit pár otázek. Jaký je rozdíl mezi člověkem a zvířetem? Člověk je myslící tvor a domnívá se, že je „pánem tvorstva“.  Často slýcháme názor, že zvířátka nevnímají tak intenzivně bolest a emoce jako lidé. Ale tohle je velký omyl. Při první návštěvě pastviny, bylo úžasné sledovat nemocnou Samantu. Když si všimla, že k ní přicházíme a mluvíme o ní, s velkou námahou se zvedla a přemístila se k balíkům se senem. Po celou dobu, kdy ukusovala, neustále smutně pokukovala po farmáři, jestli jí vidí. Tušila, že se rozhoduje o jejím dalším osudu a bylo v ní cítit velké napětí a neklid. Oni moc dobře vědí, co znamená odvoz nemocného zvířátka, vědí, kam vede poslední cesta.

V té době byla na pastvině také kravička, s čerstvě narozeným, mrtvým telátkem. Bylo mi dovoleno cítit kolik bolesti a smutku v sobě má. Cítila jsem tak nesnesitelnou bolest u srdce, že jsem jí neunesla a na pastvině se rozplakala. V minulých měsících jsem měla na terapii maminku, které zemřelo děťátko. Vnímala jsem  bolest, kterou nosila ve svém srdci. Není rozdíl mezi bolestí lidské maminky, která přišla o děťátko a bolestí zvířecí maminky, která přišla o své mláďátko. Obě cítí stejnou mučivou bolest, jenom ta druhá nám to nemůže říci.

Také jsem si uvědomila, proč léčení zvířátek a dětí je snazší než léčení dospělých. Děti a zvířátka do procesu léčení nevnášejí své myšlenky, svá očekávání. Energii přijímají tak jak přichází, nic neřeší a nesnaží se ovlivňovat. Ano, člověk je myslící tvor, jenže si neuvědomuje, že ho myšlení může občas i brzdit.

 

Noční pomočování.

Někdy i přes veškerou snahu lékařů se nedaří odstranit zdravotní problém, který nemusí přímo ohrožovat lidský život, ale velmi ovlivňuje a znepříjemňuje dny postiženého člověka. Každého člověka, který se potýká se zdravotními problémy, nemoc vyčerpává nejen fyzicky, ale působí i na jeho psychiku. A jak se mají s nemocemi vyrovnávat děti? Občas slyší ve svém okolí poznámky ohledně nemoci, které velmi silně zasahují jejich nitro. Nemusí to být jen neuvážené narážky jiných dětí. Často i dospělí nerozvážně utrousí poznámku, která dítě zraní. Takové dítě se postupně uzavírá do sebe a brání se aktivitám, které nějakým způsobem mohou zviditelnit jeho zdravotní problém.

Právě tohle prožívala malá Pavlínka. Šestiletá, krásná holčička vyzařující radost a bezstarostnost dětem vlastní. Bezstarostná pouze do té chvíle, než se začalo hovořit o jejím zdravotním problému. Nočním pomočování. I když už několik let prochází léčbou, svědomitě s pomocí maminky dodržují rady lékaře, nedocházelo k žádné podstatné změně. Během týdne se po pět nocí velmi silně, v hlubokém spánku, pomočila. Rána plná zklamání a bezmoci. Není divu, že tohle dítě odmítalo trávit noci mimo domov, kde maminka téměř denně neúnavně a s Láskou, měnila a prala ložní prádlo.

Při diagnostice jsem cítila u srdce velkou bolest, strach i beznaděj a zažila zvláštní pocit. Jakmile jsem se napojila na spodní čakry, měla jsem velmi intenzivní potřebu tlačit. Co se to děje? Potřeba tlačení se silně zvětšovala a já jsem si najednou uvědomila „Tohle je přece porod, vždyť já rodím“. A v této chvíli se před mým vnitřním zrakem začal promítat obraz. Rodící žena, která se velmi usilovně snaží tlačit, aby dokázala porodit své dítě. Síly ubývají, žena propadá beznaději, bolesti a strachu. Co bude dál s jejím nenarozeným dítětem? Tělo slábne a zmíněná žena umírá. Duše během porodu odchází a tyto prožitky si sebou nese do dalšího života. Ve dne radostné a zářící dítě, se v noci, kdy usíná vědomí a ovlivňuje jej podvědomí, mění v rodící ženu. Podvědomě se snaží porodit své dítě a tak tlačí a tlačí. Výsledkem je téměř denně promočená postel.

Jelikož se s energiemi dá pracovat i na dálku, prošla Pavlínka mojí terapií tímto způsobem. Zharmonizovaly jsme čakry, pročistily minulý život a zdárně dokončily porod. Z podvědomí zmizel pocit strachu, beznaděje a tělo už nevysílá impuls, aby během spánku neustále tlačila. Pavlinčino pomočování přešlo do fáze, kdy se během týdne pomočí pouze jednou. Jako příčinu jsem vnímala ochablé svalstvo u močového měchýře. Od neustálého tlačení je svalstvo povolené, teď je třeba intenzivním cvičení jej opět zpevnit…

Tento příběh malé holčičky opět ukazuje, jak moc nás dokážou ovlivňovat minulé životy a prožitky. V tomto případě rodící žena mohla jen stěží ovlivnit průběh porodu. Ale někdy můžeme své chování v některých chvílích řídit, přesto často dokážeme ublížit. Vůbec si neuvědomíme, že všechny prožitky si neseme neustále s sebou a jednou je budeme muset sami na vlastní kůži prožít. Vůbec nic se neztratí a vše co uděláme, ať dobré či zlé, jednou se nám vrátí zpět.

 

Nelze utíkat před životem na Zemi.

Nacházíme se v době, kdy k nám přichází velké množství informací. Televize, knihy, časopisy a v neposlední řadě i Internet nám poskytují všechno, po čem prahneme. Můžeme si najít téměř vše, co nás zajímá a to v jakékoli oblasti. Je to jistě prospěšné a díky přístupu k informacím, máme daleko větší přehled. Co se ale stane, pokud se informacemi přesytíme a začneme ztrácet pevnou půdu pod nohama? Jednoduše nám vypne mozek a odmítne přijímat nové informace.

Ingrid je maminkou dvou krásných dětí, má šťastné a spokojené manželství, takže by se dalo říct, že jí v životě nic neschází. Jenže ona ztratila to nejcennější, co v životě máme a to sama sebe.

Když jsem nakreslila čakry, byl velmi zřetelný rozdíl mezi spodními a horními čakrami. Spodní čakry byly velmi stažené, oproti tomu horní byli hodně nápadné svou velikostí. Při diagnostice jsem jasně vnímala pocit rozdělení těla. Od pasu dolů jsem cítila jak je přitahována k Zemi a od pasu nahoru jakoby letěla vzhůru. Kromě jiného bylo v jejím nitru velké napětí, boj a v hlavě pocit prázdnoty. Při setkání mi líčila, že není schopna udržet v hlavě myšlenku, potřebovala by se učit, ale v hlavě je pusto a prázdno. Ingrid se před pár lety vydala na duchovní cestu, našla si svůj směr a začala se jím intenzivně zabývat. Kromě častých setkání s lidmi, kteří jdou stejnou cestou a byli pro ni velkými vzory, se neustále snažila čerpat nové a nové informace. Po nějakém čase se v tomhle všem ztratila, začal jí unikat obyčejný život a ona přestávala žít. V nitru nastal absolutní chaos a zmatek. V tu chvíli začal stávkovat rozum a odmítal další informace.

Díky informacím, které při diagnostice přicházely, pochopila, že jejím prvořadým úkolem je zvládat každodenní, všední život a věnovat maximální péči a Lásku svým dětem. Ingrid se snažila plnit své poslání, ukazovala cestu a dávala Lásku všem okolo sebe. Avšak trochu pozapomněla, že jejím nejdůležitějším úkolem v současné době je být milující maminkou svým dětem, které ji moc potřebují.

Po harmonizaci a pročištění, se Ingrid cítila klidně a spokojeně. Když jsem udělala kontrolní kresbu čaker, bylo zřejmé, že stažené čakry energii přijímaly, zatímco jiné se přebytečné zbavily.

Někdy si jen stěží dokážeme uvědomit, že našim prvořadým úkolem na Zemi je zvládnout každodenní, obyčejný, život. A často se stává, že tento úkol je pro nás velmi těžký. Ale nezbývá nic jiného, než vynaložit veškeré síly a zvládnout jej. Sami jsme si tuto cestu zvolili, tak bychom po ní měli radostně a s vděčností kráčet dál. I když je pro nás někdy hodně vysilující a náročná, neustále je to naše cesta…

 

Je láska slepá?

Zdenička, žena již se týká následující příběh, se mi po delším čase opět ozvala a vylíčila jak se v současné době cítí. Mám z ní velmi velkou radost a ráda se s Vámi o ní dělím. Je vidět, že pokud má člověk pevnou vůli změnit svůj život dokáže nepředstavitelné. Z celého srdce děkuji, že jsem mohla být nápomocná této úžasné proměně.

Sedím a přemýšlím, jak začít příběh ženy, která přišla na moji terapii. Tento příběh plný bolesti, trápení a zoufalství prožilo už mnoho žen. Je to příběh opakující se po staletí. Velmi často má podobný scénář, ale přesto se do něj necháváme opětovně vtáhnout. Kdybychom mohli sebrat všechny slzy, které díky tomuto příběhu byly proplakány, vytvořili bychom na Zemi velkou řeku. A věřím, že by se její proud neustále zvětšoval.

Už diagnostika čaker poodhalila, že Zdenička má v sobě spoustu bolesti, zloby i nenávisti a také věci, které doposud nedokázala odpustit. Srdce sevřené bolestí, úzkostí a strachem. Zdenička je žena v nejlepších letech. Má milujícího manžela a syna, který pozvolna vykračuje na svoji vlastní cestu životem. Její úsměv prozrazuje, že je pouze maskou, která se snaží zakrýt vnitřní bolest. Žena, která by mohla žít šťastný a spokojený život, padla na psychické dno a ocitla se na pokraji smrti. Jen stěží se dokázala ode dna odrazit… žije, ale jejími společníky se staly antidepresiva.

A tak při harmonizaci prosycené srdcervoucím pláče, vypráví svůj příběh. Vracíme se do dětství, vzpomíná na svého tatínka, kterého velmi milovala. Jenže tento člověk nedokázal zvládnout svůj život a utíkal k alkoholu… Dívenka v dospělosti hledala nenaplněnou lásku k otci a našla jí. Našla jí v náručí ženatého a o více jak jedno desetiletí staršího muže. Její láska byla bez hranic, slepě jej poslouchala a věřila jeho láskyplným slovům. Je krásné, když vztah naplněný láskou vyvrcholí očekáváním nového života. I zde nastala tato chvíle. Pro někoho je to chvíle nepředstavitelného štěstí, pro Zdeničku velkého zklamání a bolesti. Čekala dítě s mužem, kterého velmi milovala a on v té samé době, očekával dítě i se svojí ženou.

V této chvíli by mohl příběh končit. Velká bolest, procitnutí, porod, dítě… Následuje absolutní nezájem, otec o své dítě nestojí. Konec se nekoná. Dalších mnoho let velká bolest a trápení se střídaly s krátkými pocity štěstí. To když se její přítel, třeba i po více jak roční odmlce, opět ozval a ona zase (po kolikráte už?) uvěřila, že jeho láska je upřímná. Měl na ní po celá léta velmi silný vliv. Nechala se dohnat až na pokraj fyzických i psychických sil. Nedokázala se radovat ze svého života, nedokázala vnímat lásku svého muže, který jí po celá ta léta bezmezně miloval a kráčel po jejím boku. Byl jí oporou i v těch nejtěžších chvílích, kdy se rozhodovalo, zda odejde z tohoto světa. Záviděla ostatním šťastný a spokojený život, přitom jej měla sama po celou dobu na dosah. Po celá léta dovolila jinému muži, aby jí opakovaně ubližoval, ponižoval a psychicky týral… Když jsme se loučily, odcházela velmi uplakaná, ale usměvavá a odhodlaná žena. Našla hodnoty svého života a rozhodla se nenechat si ubližovat. Jsem nesmírně vděčná, že jsem mohla Zdeničce pomoci vykročit na její novou cestu. Věřím, že společnými silami uzdravíme zraněné srdíčko a rozzáříme jej láskou. Nedovolme nikdy a nikomu, aby nám ubližoval!!!

„Děkuji, Ti Aničko za tak krásné věty, které jsi mě poslala. Nevím, zda se nyní vyjádřím tak, abys mě porozuměla. Já tenhle pocit štěstí, který se nám rozlévá v hrudníku, láskyplné teplo, pokoru prožívám po našem sezení každý den a jsem za to nesmírně šťastná. Mé okolí to vnímá s velkým nadšením. Aničko, já jsem přijala pokání a znovu jsem se narodila. Každý den své slabosti i vítězství přináším svému Otci. Prožívám vše, o čem píšeš. Nevím, jestli jsem našla svoje já, myslím, že jsem se obrátila a začala žít nový život s Bohem. Vše se ve mě změnilo, necítím vinu za svou minulost, žiji přítomností naplněnou láskou, ne jen k sobě samé, ale hlavně k druhým lidem. Spousta známých mi řeklo, jak jsem zkrásněla, protože mě z očí vyzařuje štěstí a pokoj. Za to vše děkuji Tobě a Bohu. Mám zase ráda život, který má smysl. S láskou Zdeňka.“

Když jsem prosila o svolení, zda mohu její řádky zveřejnit, odepsala mi tento zvkaz pro všechny: „Mé věty MUSÍŠ Aničko zveřejnit, právě proto, aby všichni, kdo trpěli tak jako já, měli naději v lepší život. Záleží to na každém z nás, jestli s trápením, které nás léta sužuje, chceme něco dělat, nebo jen sedět v koutě a litovat se. Já jsem do svého srdce pustila Boha, který mě odpustil všechny dřívější viny, a dnes jsem šťastná. Všechnu radost i trápení, které nás i tak v životě neminou, odevzdávám Jemu a s Jeho pomocí, vše překonávám. Kéž by to potkalo i ostatní, kteří trpí. Budu se za ně modlit. S láskou Zdeňka.“

Kdo mi pomůže?

Žijeme se v hmotném světě a dokážeme chápat to, co vnímáme fyzickými smysly. Většinou ale stěží chápeme věci, které se vymykají našemu vnímání. A přesto jsou skutečné a velmi silně mohou ovlivňovat náš život. Pokud se jedná o dospělého člověka, ten si spíše dokáže s problémy poradit, či hledat adekvátní pomoc. Jak si ale v těchto chvílích má pomoci dítě, které vnímá to, co ostatní nevidí a necítí…

Nedávno mě kontaktovala maminka jedenáctiletého Matýska. Při našem hovoru vyšlo najevo, že Matýsek je velmi inteligentní a chytré dítě, také velmi uzavřený, málomluvný, ale i plný strachu a stupňující se agresivity.

Jelikož jeho agresivita vystoupala natolik, že začal ubližovat spolužákům, byli rodiče s dítětem nuceni začít navštěvovat psychologa. Díky tomu, že Matýsek odmítal spolupracovat a schůzky s psychologem, si odseděl, aniž by komunikoval, přesunuli se jeho návštěvy k psychiatrovi. I zde se opakuje stejný scénář… sedí a mlčí, jakoby se jej tyto návštěvy netýkali.

Rodičům se podařilo zjistit, že dítě zřejmě něco vnímá, ale bojí se o tom mluvit. Jelikož z lékařského hlediska u něj nenašli žádný problém a pravidelné návštěvy u psychiatra jsou bezvýsledné, rozhodli se hledat jinou cestu pomoci.

Při diagnostice čaker jsem mimo jiné zjistila, že Matýsek má opravdu velmi málo energie a také si sebou nese spoustu strachu a bolesti v souvislosti s minulým životem.

S maminkou jsme domluvily termín naší schůzky a já jsem byla zvědavá na její průběh. Cítila jsem, že je třeba s Matýskem o jeho problémech mluvit, ale nevěděla jsem, jak se k našemu setkání postaví. Po mém příchodu jsem rodičům vysvětlila, co jsem diagnostikou zjistila a jaký bude můj další postup. Při našem povídání jsem najednou začala vnímat, že se energie okolo mě mění a něco mě začíná negativně ovlivňovat. Cítila jsem velmi nepříjemný pocit, úzkost a také zasahování do mých myšlenek. Zjistila jsem, že v domě se nachází duše zemřelého dědečka, který se projevuje velmi negativně… Setkání s Matýskem proběhlo nad očekávání krásně. Po počáteční nedůvěře a zděšení v jeho očích, jsme posléze k sobě našli cestu a já si získala jeho důvěru. Vyprávěl mi, jak v noci chodí někdo okolo jeho postele a on se moc bojí. Někdy vidí celou postavu, jindy je to pouze obličej. Tento obličej se mu ukazuje i při vyučování a neustále ho nutí, aby dětem ve škole ubližoval. Matýsek si je vědom toho, že není správné někoho bít, ale tlak je tak silný, že se neovládne a ublíží. Proto tohle dítě skončilo na psychiatrii, nespolupracuje a je agresivní. Dnes jsem opravdu ráda, že Matýsek psychiatrovi o svých problémech neřekl, protože si nedokážu představit, jak by lékař asi reagoval. Zřejmě by konečně mohl určit diagnosu…

Po harmonizaci čaker, vyčištění minulého života, energetickém pročištění a odvedení dědečka tam, kde už měl dávno být, se Matýskovi velmi ulevilo. Nad jeho postel jsme pověsili Andílka, kterého jsem mu nakreslila, aby se cítil v bezpečí. Na jeho tváři se pozvolna ukázal úsměv a jeho oči začaly opět zářit. Jsem nesmírně vděčna, že mi bylo umožněno tomuto dítěti pomoci a pevně věřím, že naše příští setkání bude plné radosti.

Mezi nebem a Zemí se dějí věci, které občas nedokážeme pochopit. Prosím pečlivě naslouchejme nejen dětem, ale všem lidem okolo sebe. Jestliže mi něco nevidíme, není to známkou toho, že to neexistuje. Je nesmírně těžké žít ve strachu a cítit, že nemáme okolo sebe nikoho, kdo by nám mohl pomoci. V těchto případech se náš život občas mění v beznaděj a zoufalství. Naslouchejme s Láskou lidem, kteří vnitřně moc trpí, a podejme jim pomocnou ruku.

S Láskou Vás všechny objímám, Anna-Mariel.

Před pár dny se mi opět ozvala Matýskova maminka a svým emailem mi udělala velkou radost…

Drahá, zlatá Aničko, moc bych Vám chtěla poděkovat za Matýska. Od Vaší pondělní návštěvy jen kvete a dohání vše, co nám kdy neřekl, i paní učitelka ve škole si všimla změny. Je veselý, komunikuje, je spokojený a hlavně má zase v očích ty plamínky (musím brečet, když Vám toto píšu, je mi z něj tak krásně a ulevilo se mi). Včera jsme byli na kontrole v psychiatrické ordinaci v Kolíně, Matýsek vše paní doktorce řekl, ona to pochopila, sama říkala, že nejdůležitější je, že je mu dobře, že nezáleží kdo, a jak mu pomohl. Sama na něm pozorovala velikou změnu, říkala, že se neschovává do kapuce, že s ní mluví, směje se, je spokojený. Když jsme se vraceli domů z Kolína, najednou Matýsek vykřikl „hurá jedeme domů“, to jsem od něj ještě neslyšela. Ze školy začal nosit jedničky i z matematiky a češtiny a to byl pomalu na propadnutí.

Moc, moc, moc, moc, moc děkuji a těším se na Vás, konečně zase šťastná maminka Zdeňka.

I já moc děkuji a jsem nesmírně vděčná, že se tomuhle dítěti opět vrátila radost ze života. Děkuji…

Dušička nenarozeného děťátka .

Vroucím přáním většiny žen je přivézt na svět dítě, láskyplně jej chovat ve své náručí a prožívat s ním všechny chvíle, které mu život přinese. Takové přání má i má klientka.

Magda mě prvně navštívila před několika měsíci. Ve svém nitru si nesla spoustu nevyřešených a neodpuštěných věcí, které ji velmi trápily. Bylo také třeba i pročištění od negativních energií, které ji energeticky velmi ovlivňovaly. Po několika sezeních se nám podařilo společnými silami tohle vše odstranit. Magda se vydala na cestu poznání a začala se věnovat sama sobě. Naučila se naslouchat svému nitru a řídit se jeho hlasem.

Jediné, co ještě nedokázala zmírnit, je její touha po dítěti. Při naší poslední harmonizaci mě přišla informace, že se máme tomuto tématu věnovat. Když jsem se jí zeptala, jak situace vypadá, odpověděla „Tohle už mám zpracované“. Okamžitě jsem ve svém nitru uslyšela slovo „přetvářka“. Když jsme vše podrobněji rozebraly, přiznala, že se přetvařuje nejen před ostatními, kteří se jí neustále ptají, kdy už bude dítě na cestě, ale i sama před sebou. Přetvařuje se, aby si nezpůsobovala velkou bolest neutěšenou touhou po dítěti.

A v tuto chvíli mi přišla informace, z které jsem měla velkou radost… Zeptala jsem se Magdy, zda chce vidět dušičku dítěte, která je připravená k ní přijít. Při naší terapii se dušička děťátka Magdě opravdu ukázala a dokonce jí bylo umožněno jí pochovat v náručí. Byl to velmi silný zážitek, obě jsme plakaly radostí a krásný pocit s tohoto setkání jsem v sobě cítila ještě několik dnů. Magdu setkání s dušičkou dítěte zahřálo u srdce a nyní již nepochybuje, že dítě je připravené k ní přijít. Pochopila, že má být trpělivá, nedočkavostí by vše jen oddalovala. Jsem moc vděčná za to, že jsem měla možnost být účastníkem tak krásné terapie. Tato terapie byla nejprve naplněna velkou bolestí i žalem a posléze krásným a Láskou přetékajícím prožitkem.

Z celého srdce za tyto prožitky děkuji…

Válka.

Setkala jsem se s Karlem, mladým a velmi sympatickým mužem. V prvním okamžiku jsem vnímala zřejmý odstup, zdrženlivost a snad i strach. V průběhu diagnostiky čaker se energie mezi námi pročistily a uvolnily, ale neustále bylo cítit jisté napětí. Následná harmonizace čaker probíhala poměrně hladce… vnímala jsem, že tento mladý muž mě jen stěží pouští do svého podvědomí. Ač by rád řešil problémy, které jej v poslední době dost silně ovlivňují, nedokázal (podvědomě nechtěl), otevřít své nitro.

Po čase začal vnímat obrazy. Nejdřív cítil, jak se vznáší a vidí okolo sebe krásné, ale slovy nepopsatelné květiny. Posléze vnímal domek v anglickém stylu, vzápětí uviděl sfingu v Egyptě… Dokázal vnímat informace, které i k němu přicházely, ale nedokázal pohlédnout do svojí duše. Podvědomě cítil strach. Strach z toho jak budou ostatní reagovat, až zjistí, co v sobě skrývá. Proto nedokázal v životě nikoho první oslovit a první začít rozhovor. Jeho život byl naplněný strachem. Obava z toho co v sobě ukrývá, se natolik vystupňovala, že jeho tělo jej začalo nutit odcházet na toaletu… Sám pochopil, že je to pouze únik. Před čím se snaží tento člověk uniknout?

Nastala chvíle, kdy jeho podvědomí pootevřelo své dveře, a já měla možnost nahlédnout. Viděla jsem nákladní auta, která jsou plně naložena lidmi, a odváží je někam pryč. Pověděla jsem mu, co právě vidím a on spatřil koncentrační tábor, plynové komory a pochopil, že v téhle situaci nebyl obětí… Společně jsme se vrátili zpět do minulosti, která pro něj byla velkou zátěží. Pročistily bolest, kterou ukrýval ve svém podvědomí… Když jsem se s tímto mužem loučila, vnímala jsem jeho vnitřní krásu, kterou až doposud zakrýval strach. Jsem moc vděčná, že jsme společnými silami dokázali zbavit jej zátěže a tak mu umožnili volně a radostně dýchat.

Nájezdníci.

Naslouchám, jak Kamil vypráví a kladu si otázku, kde je příčina jeho problémů, které ho provázejí v současném životě. Vím, že vše co se v našem životě děje, má svoji příčinu a nic se neděje náhodou. Náhoda nebyla ani to, když v raném dětství, ještě jako batole onemocněl zánětem očí. Po této nemoci na jedno oko oslepl a na druhém oku měl sníženou viditelnost. S přibývajícím věkem se nemoc zhoršovala a jemu hrozilo úplné oslepnutí.

Při harmonizaci jsme objevili několik bloků, které pocházeli s předešlých let, ale žádný neukazoval na spojitost problémů se zrakem. Až najednou jsem uviděla ve svahu les, mezi stromy se proháněla na koních tlupa mužů, kteří byli oděni do zvířecích kůží. Před nimi utíkali vyděšení lidé. Muži, kteří je pronásledovali na rychlých koních, jim dávali jen malou šanci na únik. Mezi skupinou pronásledovatelů byl i muž, který kdykoliv se mu podařilo někoho dostihnout, seskočil z koně a nožem každému vypíchal oči…

Událo se to před mnoha a mnoha lety, přesto se jeho duše v současném životě rozhodla prožít si to, čím dokázal ublížit mnoha lidem. Proto, aby mohla odčinit  bolest a utrpení, které na ní ulpívaly. Jeho oči se zalily slzami…Pochopil, že to co nyní prožívá, není trestem, ale pouze mu bylo vlastním prožitkem umožněno, očistit svoji duši od následků minulých činů. Vrátit se zpět do těchto dob, nebylo pro něj lehké… ale bylo to osvobozující.

Pohrdání láskou.

Při našem prvním setkání jsem uviděla mladou a velmi příjemnou ženu, avšak nesmělou a bázlivou. Dívala se na mě téměř zděšeným pohledem. Co asi ode mě tato žena očekává? Pozvolna se začala vytrácet její původní plachost a ona získávala ke mně důvěru. Vyprávěla svůj životní příběh, který se už několikrát zopakoval, vše probíhalo skoro stejně, jako by někdo předem napsal scénář. Zamilovala se do muže, který její lásku opětoval, jeho láska však vždy trvala pouze pár týdnů a pojednou přicházelo prudké citové ochlazení. Bez zjevného důvodu takto skončil vždy každý vztah. Kde je příčina těchto rozchodů a proč musí Marcela vždy prožívat tak velkou bolest ve svém srdci?

Při harmonizaci se dostáváme do jejího podvědomí a já začínám vnímat obraz. Žena oblečená celá v černém, stojí na vysokém, kamenitém kopci. Černé, dlouhé vlasy vlají ve větru a její pohled je plný zloby, pohrdání a krutosti. Vzhůru do kopce se k ní blíží mladý muž, jehož láskou tato žena hluboce opovrhuje. Jakmile se k ní muž přiblíží, žena do něj kopne a on padá dolů. Těžce se zvedá a opět se namáhavě snaží přiblížit se k ní. Vše se opakuje, vrchol kopce, kopnutí a pád… Pod kopcem klečí matka mladého muže a s pláčem prosí ženu o slitování. Marně. Vše se opakuje tak dlouho, až muž zůstává bez života ležet u nohou svojí matky. Matka naplněná zoufalstvím a bolestí, křičí kletbu na ženu, která před jejím zrakem utýrala k smrti jejího syna. A to je důvod, proč si v současném životě duše Marcely potřebovala projít bolestí, kterou sama bezcitně způsobovala jiným.

Kupec.

„V noci jsem u svojí postele vnímal stát asi pětiletého chlapce a ten mi říkal, že jeho tatínek byl bohatý.“ Tahle slova na mě Zbyněk vychrlil bezprostředně po příchodu. Nic jiného si s této noci nepamatoval, jen dítě stojící u postele, vnitřní pocit beznaděje a strachu z budoucnosti.

Zbyněk je dost vnímavý a proto při harmonizaci dokázal sám vnímat obrazy, které k němu přicházeli. Viděl poušť, kterou projížděla karavana s velbloudy, tuto karavanu vedl muž, s kterým cestovala žena s dítětem v náručí. Pomalu obraz mizel a po několika minutách se objevil jiný. Náměstí obklopené stánky. U jednoho stánku s vystaveným zbožím, stál muž, který vedl karavanu, jeho žena a dítě. V této chvíli už si začal Zbyněk jasně uvědomovat, že on je ta žena, která chová v náručí malého chlapce. Najednou spatřil, jak se k jejich stánku prodírají ozbrojení vojáci. Zatkli a odvádějí jejího muže. Pocit úzkosti a beznaděje se stupňoval. Následuje obraz padající sekery… Cítí, jak stojí, svírá dítě pevně ve svoji náručí, pláče a vnímá obrovský strach, co s ní a dítětem bude dál. Vše ztmavlo, zešedlo a ztrácí se, výjev končí. Zbyněk ještě nějakou chvíli vnímá strach a beznaděj, utírá si oči zalité slzami a uvědomuje si, že chlapce, který stál v noci u jeho postele, dobře znal… Nikdy nedokázal těmto lidem odpustit, že vzali život člověkovi, s kterým ho spojovala hluboká láska. Tuto zátěž sebou nesl až do současné doby.